To zvládneš. Patří to k životu. Na tu bolest zapomeneš. Hlavně že jste oba zdraví.
Naše praprabáby byly rády, že to přežily. Naše prabáby měly lékaře jako luxus. Naše babičky si užívaly sterilnosti reálně socialistických porodnic a naše mámy si vyzkoušely, co s porodnictvím udělala změna režimu. A žádná z nich neví, co nám k tomu říct. Hlavně tu holku nesmíme vyděsit.
Jakmile přijde řeč na porod, jsou sepsány procesy a popsány krizové okamžiky, ale málokdy se mluví o pocitech. A o spokojenosti? To už vůbec ne. Porod je prostě, no… však víte.
Ale co když nevíme?
Když nás čekala maturita, byly jsme nervózní a rády za každou další informaci navíc. Jasně, něco říkal zákon a něco říkali učitelé – ale ty nejlepší rady dávali spolužáci, co už to měli za sebou. Jestli je vedoucí komise přísný, nebo ne. Jestli se má smysl šprtat vzorečky, nebo jestli jsou k dispozici na potítku… proč by to s porodem mělo být jinak? Proč se nezeptat těch, které už to mají za sebou?
Přeju si, abyste tady našly právě ty informace, které potřebujete. Od žen, které jsou vám podobné a blízké. Bez ohledu na to, jestli více důvěřujete přírodě a svému tělu, nebo lékařům – odborníkům.
Tenhle web uznává všechny způsoby porodu jako stejně hodnotné a úchvatné. Nekádruje, nehodnotí, neodsuzuje. Jeho cílem je informovat o tom, jak vypadá porod z pohledu ženy – matky. Bez příkras a kudrlinek, se všemi emocemi, pocity, potřebami, obavami a touhami.
Všechny příběhy procházejí mýma rukama a jsem v kontaktu s jejich hlavními hrdinkami. Pokud máte svůj příběh, budu ráda, když se o něj podělíte. Anonymně, nebo i autorsky.
Proč web vznikl?
Seděly jsme kolem ohně a dívaly se do plamenů. Užívaly si klid mezi kojeními, vzácně obklopeny společností a tmou jarního večera. Tahle rodila úplně běžně v nemocnici. Tahle plánovaným císařem. Tahle ambulantně a tahle doma. Ale záleží na tom? Všechny jsme byly spokojené, protože jsme od svého těla a českého zdravotnictví dostaly to, co jsme čekaly.
Jak ale vědět, co čekat? Je lepší ptát se lékařů, chodit na předporodní kurzy, číst knihy, nebo se prodírat internetovými diskusemi? Je lepší raději nic nevědět než se nechat vyplašit děsivými zážitky?
Mně samotnénejvíce pomohly porodní příběhy jiných žen. Intimní zpovědi sdílené v uzavřené FB skupině. Se šťastnými i opravdu nešťastnými konci. A tuhle možnost chci dát i ženám, které do podobných skupin nelezou. (Z pudu sebezáchovy.)
Přeju vám, aby vám cizí příběhy pomohly. Abyste tady našly přesně ty informace, které vám chybí, které vám vaše maminka nepředala, nebo nemohla předat.
A přeju vám, ať máte šťastný porod.
Protože co si budeme povídat, je to stejně velká událost jako svatba. A minimálně celé šestinedělí ho z hlavy nedostanete.