Jak jsem rodila? První co mě napadne jako odpověď na tuhle otázku je, že dlouho. A pak taky vlastně to vytoužený přirozeně”, bez epiduralu, oxytocinu a nástřihu.

Přenášela jsem pět dní a už jsem z toho byla dost nervózní. Moje porodní asistentka měla jet lyžovat a já jsem vždycky ráda byla všude včas, přesně a podle plánu, a teď tohle. V sobotu ráno se to ale nějak zlomilo, uklidnila jsem se, šli jsme na kafe a já jsem říkala muži, že zítra určitě porodím. V noci okolo jedný jsem se vzbudila a jednou za čas ucítila takový pnutí v podbřišku. Pamatuju si, že jsem ležela v posteli a těšila se a potichu doufala, že už je to ono a jenom se mi to nezdá.

Okolo šestý ráno jsem volala asistence, že už mám docela pravidelný kontrakce a muž myl nádobí, že jako za chvíli jedeme. V tý době jsem si myslela, že už bude mimino za pár hodin s námi, ale nakonec to ještě trvalo celý den a kus noci a klidně jsem mohla nechat PA přispat. Kontrakce chvílema sílily a pak zase slábly, seděla jsem na míči nebo chodila po pokoji, koukala jsem z okna, jak se probouzí město. Občas jsem ležela, ale nebyla jsem schopná se uklidnit natolik, abych ještě usla. Okolo jedné jel muž pro PA. To už mi přišlo, že to bolí dost a vážně rodím. Když mě ale po příjezdu k nám domů PA vyšetřila, byla jsem otevřená sotva na dva prsty.

PA mi napustila vanu a řekla, ať se zkusím uvolnit. Nechala mě samotnou v koupelně, zapálila mi tam svíčku a jen občas přišla zkonrolovat, jak mi je a připustila teplou vodu. Ani nevím, jak dlouho jsem v tý vaně byla, čas utíkal jinak, určitě část odpoledne. Z toho, co PA říkala, jsem pochopila, že porod postupuje pomalu, ale , že je to v pořádku a normální. Už jsem byla dost unavená, od jedný ráno jsem nespala. Pokusila jsem se lehnout si do postele a mezi kontrakcema odpočívat, ale po chvíli mi praskla voda. A protože jsem měla rodit v Rakovníku a čekala nás padesátiminutová cesta, řeklo se, že pojedeme. Cesta byla nepříjemná, kontrakce v zatáčkách nic moc, ale byla jsem ráda, že jsme mohli být relativně dlouho doma a udělala bych to tak znova.

Do porodnice jsme přijeli okolo osmý. Na oddělení nikdo nerodil, bylo tam teplo a klid. Šla jsem na příjem, kde mi natočili monitor a moje porodní asistentka vyplnila všechny povinný papíry. Pak mě vyšetřil doktor. Byla jsem otevřená na pět centimetrů. Byl to černoch a mluvil špatně česky. Měl několik takovejch divnejch poznámek. Jako ať to odsejpá a ať je dneska klid, že se mu nikoho rodit nechce. To si pamatuju, že jsem se ještě tvářila statečně, vtipkovala a kontrakce se snažila prodýchávat. Zavedli nás s mužem na sál, kde byl takovej gauč, kde jsem si lehla. Byli jsme tam jen my dva a bylo tam příjemný přítmí. V tý době mě hodně začala bolet bedra a bolest neustávala ani mimo kontrakci. Vůbec jsem nevnímala čas. Když ale přišel po nějaký době doktor a vyšetřil mě, řekl, že porod postupuje moc pomalu a že navrhuje oxytocin.

To jsem nechtěla, docela dost jsem si o tom načetla a vyslechla si dost příběhů. Navíc mimino bylo úplně v pohodě a mělo krásný ozvy. Docela se naštval, ale nechal nás bejt. Domluvili jsme se s PA, že tomu dáme ještě nějakej čas a pak případně oxytocin zkusíme. PA navrhla zkusit nejdřív klystýr, kterej někdy pomůže rozběhnout kontrakce a podpoří činnost dělohy. Po klystýru jsem šla do sprchy, která byla hned u porodního sálu a během pár minut začaly intenzivní kontrakce. Tak jsem stála ve sprše a střídavě řvala a odbíhala na záchod. To byl jedinej moment, kterej muž musel jít prodejchávat na chodbu. Celý to nabralo mnohem větší rychlost a intenzitu. Ze sprchy jsem se přesunula zpátky na gauč. Najednou přišel zpátky ten doktor i s primářem a já jsem jim musela mezi kontrakcema podepsat reverz ohledně podání oxytocinu. PA navrhla využít vanu, která byla na sále k dispozici, ale než ji napustila, začala jsem mít pocit, že se mění kvalita kontrakcí. Najednou jsem při nich měla pocit, že prochází celým tělem jako nějaké vlny a já už je můžu jenom pozorovat. PA mě zkontrolovala a zjistila, že už jsem dostatečně otevřená a je čas tlačit. To bylo okolo jedenáctý večer a v sále zavládla radost, že už se blížíme, že už to bude. Nakonec jsem ale tlačila ještě další 2,5 hodiny, protože, jak jsme potom zjistili, se holčička rozhodla prodrat ven bokem hlavičky v nějaký neobvyklý poloze. Zkoušela jsem různý polohy, během kontrakcí řvala jak tur, PA pořád hlídala ozvy mimina a nakonec jsem tlačila na boku, na porodním lehátku. Na poslední dvě kontrakce přišli na sál i dětská sestra a doktor. To mě docela vyrušilo, ale měli asi obavy o mimino, vzhledem k tomu, jak dlouho jsem tlačila. PA mi vždycky říkala, ať netlačím na sílu, ale nechám si pomoct kontrakcí, ale najednou jsem měla pocit, že už prostě musí ven, stojí se tady na ni fronty, a tlačila jsem silou. To nejspíš způsobilo některý poporodní zranění.

Pak už byla venku, PA mi jí dala na prsa a já jsem na chvíli na všechno zapomněla. Muž mi vždycky vypráví, že bylo neuvěřitelný, že během několika sekund byla dcerka venku a hned v mé náruči. Překvapilo mě, že najednou jsem žádnou bolest necítila a byla schopná ji chovat a mluvit na ni. Po pár minutách ji přímo na sále zkontroloval doktor, zabalili ji do ručníku a ona se pak hned přisála k prsu. To bylo moc hezký.

Mojí PA běžel na druhém sále další porod, tak pak hned odběhla a placentu jsem porodila s místní PA, která byla milá, a nevadilo mi to. Jenže pak přišel ten nasranej doktor, kterýho jsem neposlechla s oxytocinem a dal mi to docela sežrat. Začal mě vyšetřovat a komentovat, že jsem hrozně potrhaná (později se ukázalo, že to nebyla pravda, měla jsem jen pár vnějších stehů) a možná mě bude muset šít v narkóze a podobně. Držela jsem dcerku na rukou a on začal z ničeho nic šít ta natrhnutí, což hrozně bolelo. Měla jsem co dělat, abych udržela mimino a nesvíjela se tam bolestí, tak jsem ho poprosila, jestli může počkat, že ji jen předám muži, který čekal za zástěnou. Ale on šil dál. Musela mu říct až ta místní PA, aby chvíli počkal. Když mě došil, řekli nám, že přijela další rodička a jestli by nám nevadilo uvolnit sál a mít společný odpočinek a bonding na oddělení šestinedělí, že tam mají volný nadstandardní pokoj. Říkali jsme si, že jasně, že je to jedno. Tak mě s dcerkou v ruce a s mužem v závěsu převezli na pokoj. Ještě jsem ani nestihla dojít do postele, když tam přiběhla sestra z šestinedělí, co tam jako dělá můj muž, že je karanténa kvůli chřipkový epidemii a musí okamžitě pryč. Chvíli jsme se jí snažili vysvětlit, co nám řekli na sále, ale byli jsme oba tak unavení a taky trochu mimo” z toho celýho zážitku, že muž nakonec vycouval a já zůstala sama s miminem na pokoji. To byly asi tři ráno. Pak se mě sestry přišly zeptat, jestli ji můžou oblíct a navrhovaly, že si ji nechají u sebe, měla jsem totiž docela problém sama vstát a byla jsem hodně zesláblá. Dcerka ale naštěstí spala, a tak jsem je ukecala, ať mi ji nechají, že kdybych s ní musela vstávat, tak že na ně zazvoním. Po 12 hodinách jsme šly domů. Ale já jsem pak musela ještě několik dní hledat zase trochu nějakej klid a uvolnění, protože jsem se hned po porodu musela začít tvářit, že jsem v pohodě a všechno zvládám, což vlastně nebyla pravda. Dcerka většinu času spokojeně spala, ale já jsem několik dní nemohla usnout a fungovala pořád na tom poporodním adrenalinu.

Zpětně mě hodně mrzí, že jsme s mužem a dcerou neměli možnost si společně odpočinout a zažít všichni tři jsme to dali” pocit hned po porodu.