Tři dny před porodem jsem byla jako OSVČ/studentka zcela bez peněz, kvůli krizovým nepracovním opatřením v režimu státnice-porod, porod-státnice. Semestry a trimestry se totiž nějak popletly. Přenášela jsem a dcerka byla pořád hlavičkou nahoru. Dula mi vysvětlila, co mě čeká a nemine (a přece minulo), a já tušila, že má pravdu, ale rozum mi to nebral. Proč by mi někdo bral dítě, proč by s ním dělal něco, co si já nepřeju, proč by na mě měl být někdo bezdůvodně zlý?

Přišly pozitivní posudky na diplomku. Chyběla mi ještě jedna posunutá zkouška, četla jsem v čekárně poradny příslušnou knihu, občas mě někdo v dokumentaci vedl jako rizikovou a občas ne, mezi vaginálními vyšetřeními, ultrazvuky a závěry, že čekám genitál: děvče a že primipara preferuje porod per vias naturales jsem si dělala poznámky a dohledávala poslední zbloudilé citace, a horké srpnové dny, poslední bezdětné hodiny mého života formálně završilo čtvrteční odpoledne v ordinaci primáře oddělení.

„Jsou ženy, které bez problému porodí koncem pánevním i čtyřkilové dítě. Bohužel ve vašem případě se opravdu přikláním k císařskému řezu.“ Hlavička, váhový odhad, situs pelvinus et cetera. Naťukal do počítače termín: pondělí. A v tu chvíli přišel můj zkrat a já dodnes, skoro dva roky po porodu, stále tápu ve tmě a hledám vyhozené pojistky. Zkrat zkrátím: Porodím císařem v pondělí a nezvládnu se pak při státnicích týden nato postarat o dítě, musí to být dřív, ať je tam nějaký rozestup, jinak nemáme šanci, chci to uzavřít. „Pokud to tak musí být, nešlo by to tedy už zítra?“ slyšela jsem hlas, asi to byl můj vlastní, a odcházela jsem se zprávou, že si to pacientka ještě potřebuje rozmyslet, ale předběžně souhlasí s nástupem k zákroku další den ráno.

Z mého porodu tak byl rázem plánovaný zákrok, a před zákrokem se nejí ani nepije. Mezi jedenáctou večerní a šestou ranní jsem dopsala poslední písemnou práci a emailem ji odeslala vyučujícímu. Bylo 6:23. Byl to zoufalý žvást a týkal se mé oblíbené knihy, kterou od té doby nedokážu otevřít. In Transit. Vzbudila jsem svou ženu. Cesta autobusem byla jak ve snu, byla jsem už zfetovaná únavou a hladem a i tak jsem si říkala, kolik asi spolucestujících tuší, kam a proč jedeme? V 8:00 jsme s taškou sbalenou přesně podle seznamu dorazily k příjmu. Očekávala jsem doktora, který se mnou ještě jednou vše probere. Dostala jsem ale už jen náramek se jménem a šla se ženou na hekárnu. „Do prdele, kurvá,“ hekala rodička na vedlejší posteli. Ta, co se později vždy odplížila na cigáro s neprůstřelným alibi „Sestři, jdu si dolů do automatu“ a já jí hlídala vlasatého kluka v průhledné plastové postýlce. Ale to předbíhám. Zatím jsme u infuze, čekání a usměvavého „pojďte, oholíme,“ mezitím přichází zbrusu nová informace, že se mnou nikdo na sále být nesmí a že partnerka nemůže být ani u vážení, jelikož se provádí na porodním boxu, daleko důležitější je ale v tuto chvíli podepsat soupis věcí, záchod, sprcha, dokapat kapačku, cévka-JAU!!, zelené kachličky a agresivní desinfekce.

Anestezie: nejdříve malá jehla na umrtvení místa vpichu té větší jehly. Precizní práce. Doktorka jedna, doktorka dva, pokus dvojky o konverzaci u mé hlavy, zářivky, modří anonymové v rouškách, řez, který nevidím a necítím. Rytmické rytmické tlačení personálu na můj hrudník, vytlačují miminko ven. Raz, dva, tři, už nemůžu dýchat, tohle je to jediné, co pro narození své dcery mohu udělat, párkrát si nechám vyrazit dech. Uduste mě, ať si můžu říkat máma. Parodie na porod dokonce i v porovnání se směšnými televizními porody, co nám to všem pěkně zkreslily. Měla jsem to za sebou rychleji a bezbolestněji než kdejaká sitcomová těhule, heč.

Tvůj první pláč si nepamatuju. Celé týdny jsem pak zkoumala tvou tvář, jestli jsme si trochu podobné, jestli mi tě na boxu náhodou nevyměnili, chybička se vloudí. Nepoznala bych to. Zato vím přesně, jak plandaly mé nahé, bezvládné nohy, když mě po zákroku přemisťovali na pojízdnou postel.

Že nevím, co je kontrakce nebo porod, s tím se dokážu vyrovnat, přežiju jizvu, sžiju se s vědomím toho, že mám v anamnéze břišní operaci, spolknu vzpomínky na týdny řezavých bolestí, zbavím se snad i výčitek, že se takto cítím, vždyť mám zdravé dítě a co by za to jiné ženy daly, zahodím i nejistotu, jak to případně dopadne příště, ale nikdy si neodpustím, že jsem nebyla první, kdo tě držel v náručí, že vlastně ani nevím, zda jsem se dostala do první desítky lidí, co měli to štěstí. Věčný svit neposkvrněné mysli.

Nebolí mě, když čtu o vaginálních porodech bez zásahů, o hypnoporodu. Ano, zpětně bych v životě nesouhlasila s naplánováním císaře a zkusila bych to přirozeně. Nepodcenila bych to, nažrala bych se a napila a na nějaké zkoušky a státnice se vykašlala aspoň na ten půlrok. A cítím, že bych to zvládla, že bych tě se správnou podporou a informacemi porodila hezky spodem, a kdyby ne, „říznout se to dá vždycky,“ jak říkají osvícenější zdravotníci.

Zpátky nevemeš.

Akorát nevím, jestli někdy dokážu bez emocí nacházet články o bondingu po císaři, o možnosti vynechat JIP na reverz, nebojte, maminky, i po císaři můžete být s miminkem hned spolu, gentle Cesarean.

Nebylo mi nabídnuto, nepožádala jsem. Nejspíš by to bývalo šlo, protože každá porodnice má plno pravidel, ale zákon je zákon. Nevím, zda byl nutný císař, důvěřovala jsem lékaři. Poporodní separace však byla naprosto zbytečná a jak jsem ji nečekala, podrazila mi i ty umrtvené nohy. Den porodu byl tím nejsmutnějším dnem v mém životě, pamatuju si z něj úplně všechno, kromě mého dítěte.

První, co jsi v životě cítila, nebyla máma, ani druhá máma, nýbrž gumové rukavice, přenášení mezi sálem a druhým sálem a zabalení do červené dečky s cynickým názvem bondingová. První, co jsem z tebe viděla, byl rozmázlý růžový flek, jak nikoho nenapadlo mi nasadit brýle. Moje úplně první myšlenka post-partum byla „Páni, to je jak z obrazu od Francise Bacona“. Pár minut v náručí druhé mámy na chodbě, než mě zašili. Nebo to byla hodina? Nevím, a pak na necelou minutu poprvé u mě, nesměla jsem kvůli anestezii zvednout hlavu, nesměla jsem z tebe vidět víc než čelíčko a už mi tě zase vzali, a já otupělá neuměla ani říct, že ne, ať mi tě nechají, a už mě vezli na JIP a tvé právo na nepřetržitou přítomnost rodiče spláchli do hajzlu spolu s placentou. Oneměla jsem hrůzou, co se právě děje a proč nejsi se mnou. Proč jsem sama. Proč jsem já tady, tvoje druhá máma tam a ty zase jinde. Proč nemůžem být spolu ve třech, proč nám nikdo nic neřekne. Proč si ta příšera na JIPce myslí, že nedoslýchám, když jí neodpovídám, proč je na mě tak hnusná, proč tak ponižující asistovaná první pooperační sprcha, cévka, neohlášená návštěva naparfémovaných příbuzných, které ke mně pustili, aniž by se mě zeptali, a pak další a další členové rodiny, které jsem nezvala a kteří si to prostě řekli mezi sebou a já neměla sílu je poslat pryč, vážili přece cestu, jistě, usměju se vám do objektivu, co na tom, že sedím na zakrvácené podložce a právě mi zpod eráru vypadla poporodní vložka. Nevadilo mi to, bolest ze mě tvrdě vytlačila všechen stud jak puberťačka hnis z prvního beďaru. Krev totiž byla v porodnici často můj jediný hmatatelný důkaz, že jsem přece jen porodila. Já! Rod činný.

Předepsaná noc na gynekologické JIPce, spolu se čtyřmi dalšími ženami s diagnózami jinými nežli „porod“. Při každém otevření dveří od sesterny jsem otočila hlavu do tmy, zvednout jsem ji stále nesměla, jestlipak jsi to ty, jestlipak mi tě už nesou, pochovám si tě konečně? Dveře vrzly dvacetkrát, třicetkrát, stokrát. Byla jsi v nich za tu noc jen dvakrát. Sestra mi tě na pár minut položila k prsu a pak zase odnesla. Nevěděla jsem, jak vypadáš. Neměla jsem tě ještě ani jednou v náručí, nedržela tě za ručičku, nedala ti pusu. Nepoznala bych tě mezi všemi těmi sněhobílými houskami na novorozeneckém, které jsem si jen představovala. Nevěděla jsem ještě, jak voníš. Doufala jsem, že nepláčeš, že nemáš hlad, že jsi v pořádku a že mi odpustíš. Namísto matky-lvice, která se měla zrodit společně s tebou a bránit tě do roztrhání těla, se k tobě po sterilním linu připlazila ohavná kikimora, zlomená v pase, ponížená, neschopná se o tebe postarat, obzvlášť s tou cévkou mezi nohama, co ji pálila při každém pohybu.

Ve snaze si to všechno nějak vysvětlit a dát tomu terapeuticky účinný tvar si občas říkám, žes v bříšku seděla jak buddha, abys mě ochránila. Sedělas tam dlouho, nechalas mě děsit se příběhama o omotaných pupečních šňůrách, zaseknutých hlavičkách, nenechalas mě narazit na seriózní informace o přirozeném porodu koncem pánevním, abys mě ochránila od naprostého zbláznění. Nebyla jsem jako ostatní ženy v očekávání, ponožtičky jsem ti do šuplíku připravovala jen v rámci prokrastinace od učení, chtěla jsem to uzavřít a naplno se ti věnovat, a ne tě pak měsíce okrádat o čas s maminkou. Celou dobu jsem si přitom zcela odmítala připustit, že bych si z porodní loterie mohla vytáhnout zrovna císaře. Prostě porodím a basta.

Možná jsi jen chránila sama sebe, aneb „Miminko má svůj důvod, proč se neotočí“. Bála jsem se, že se ti něco stane mojí vinou.

Pokud jsi to tak celé zařídila svou moudrostí a císařský řez byl skutečně nevyhnutelný, pak jsem tě měla já na oplátku ochránit po porodu.

Selhala jsem.

Dokrm jsi dostala navzdory mému přesvědčení, a to třikrát, třeba když jsem se kvůli čerstvé jizvě neuměla vyšplhat na postel a vzít si tě z postýlky k sobě, takže jsi řvala a řvala. Vyhořelá staniční mě ponižovala s takovým gustem, že to hraničilo s onanií. Jednou si tě v noci odvezla, abys nerušila lékaře, když jsem s tebou seděla na chodbě a ty jsi plakala a plakala. Musela jsem tě vážit a přebalovat a taky vybalovat pro lékařskou vizitu, i když jsi mi jen před pár minutami konečně po proplakané noci usnula u prsa. Neměly jsme ten týden chvilku klid. Řvala jsi, samozřejmě, a já tehdy ještě nevěděla, co s tím. Nepamatuju si, jestli kojení pomáhalo nebo ne, prsa se mi bolestivě nalévala a občas jsem musela odsávat.

Jednou zase přišly sestry a oznámily mi, že tě vykoupou a přijdou se na to podívat i ostatní maminky z ostatních pokojů. Jsi totiž vyvolená loutka, na které ukáží, jak koupat v Avirilu s vodou. Nic ti to neudělá, Apgár plnej počet. Neposlala jsem je do prdele. Němě jsem tam stála jak Viktorka u splavu a ony z tebe drhly tu omamující vůni, kterou dodneška hledám v dupačkách, protože dávno voníš jinak, u toho tě přeřvávaly a plivaly po nás pokyny a na všech těch maminách natlačených na našem trojlůžáku jsem viděla, jak si říkají, no ještěže ne my. Koupou jen bejby pološílené Viktorky, co jí po „porodu“ záhadně začaly šíleně smrdět nohy v růžových kroksech a místo vlasů má jednu tlustou hnědou deku a erárem jí neustále prosakuje mlíko, protože zapomíná na podprsenku. Nejnovější fackovací panákyně celého šestinedělí, netřeba se ani namáhat a fackovat ji, ona si nafackuje před vámi sama a ještě vám poděkuje, že jste se na to přišli podívat. Za řev toho jejího SC mimina se vám bude omlouvat. Vaše kyselé rady o kojení přijme s vřelým poděkováním, i když ví, že jsou špatně. A jako jediná sní všechno, co dostane k obědu.

Ale vynahradily jsme si to, viď. Dopadlo to dobře. Budou ti dva roky, ale kojíš se jak měsíční. Budou ti dva roky, ale na rozdíl od vrstevníků už dávno nemáš pleny, protože jsme teď tak propojené, že dokážeme odhadnout, kdy máš jakou potřebu. Přitom jsi tak zdravě samostatná a klidná. Šťastná, doufám. Rok jsme se pak nehly z postele, ležely jsme kůži na kůži, snad abychom zapomněly na to, jaké to je existovat odděleně. Neměly jsme to zjistit tak brzy.

-—-

Magisterské státnice jsem složila deset dní po porodu. Mezitím si pamatuju jen únavu, tmu a pláč. Místo radosti a vítězství jen chaos a nepochopení, co na tom lidem přijde tak super. Nezhroutila jsem se z toho všeho, nebo jsem se možná zhroutila, ale až později, v bezpečí. Díky vám, ženám, které jsem často znala pár dní, půl roku, jen podle jména, jen online.

Ženám, které už měly za sebou svatby, rozvody, potraty, smrt dítěte, zamlklá či mimoděložní těhotenství, nedonošence, chtěná a nechtěná těhotenství, dvojčata, trojčata, císaře, opakované císaře, vyvolávané porody, IVF, roztroušené sklerózy, mrtvice, nástřihy, adopce, opuštěné před porodem, opuštěné po porodu pro postižení dítěte, primipara, multipara, s PA, s dulou, s mužem či ženou, porody bez zásahů i porody doma. Vy všechny jste kolem mě zničehonic tiše a bezvýhradně kroužily a svými křídly mě chránily, aby se mi nepřihodilo nic zlého, abych to měla či naopak neměla stejné jako vy.

Ženy, co se mi zničehonic složily na to, abych mohla využít služeb duly, a dojaly mě tím jako nikdy nikdo a šokovou terapií mě tak právě včas naučily přijímat pomoc. Vyučující, co mi bez mrknutí oka prodloužila termín odevzdání. Kamarádka, co se mnou do tří do rána formátovala bibliografii k diplomové práci. Kamarádka, která se ke mně přišla opít, místo aby šla do hospody se zábavnějšími lidmi. Moje žena, co mě držela za ruku, dokud mě neodvezli na sál. Děkuji vám.