Rodila jsem 41+5. Běžně nechávají přenášet v mojí porodnici POUZE 10 dní! Tedy, přichází první moment rozporu mé představy o porodu s realitou. Budou miminko vyvolávat.

Nechtěla jsem v žádném případě porod vyvolávat, ale babské rady nepomohly (vyzkoušela jsem asi opravdu všechno) a jinak milý personál byl ten den (středa, 41+4) trochu nepříjemný. S manželem jsme pokrčili rameny a vkráčeli na příjem, kde na nás koukali s překvapením (příjem se asi provádí ráno a my tam byli před polednem). No, ještě že jsem si vzala knížky. Co teď dělat? Já byla denně až do posledního dne (41+3) zvyklá na pohyb. Dokonce jsme s manželem přes víkend obešli pár kilometrů po turistických cestách v lesích blízko bydliště. Mnohdy dost do kopce.

No, tak když ani tohle nepomohlo, asi MUSÍM začít VĚŘIT doktorům. Pravda, pocit, že bych měla v brzkých dnech rodit, jsem neměla. Jak by řekl sportovec, byla jsem v nejlepší kondici. A tak jsem jim věřila, nic jiného mi nezbývalo.

Byla jsem kupodivu dost v pohodě, sama sebe jsem nepoznávala.

Na pokoji jsem strávila noc. Až ráno to mělo začít.

Nenechala jsem si vnutit ani prášek na spaní a z trucu usnula jako špalek. Kupodivu jsem dostala snídani, a tak jsem jí rychle snědla, než by přišli na to, že ji třeba jíst nemám. Musím být silná, říkala jsem si. Pak jsem dostala jednu tabletku, přestěhovali mě hned do soukromého pokoje. V duchu jsem se smála, co tam budu dělat tak brzy? Četla jsem si (není důležité, co to bylo, prostě obyčejná knížka), ale bohužel mě pořád rušili a monitorovali bříško. Pás mi padal, neměřilo to a pak zase měřilo, a vůbec to bylo nanic. PŘÍŠTĚ se zeptám, zda je to nutné.

A tak mi dali další tabletku. Též klystýr – o tom ještě popřemýšlím, jestli si nechám příště udělat. Po klystýru mi bylo hůř a poslali mě se vykoupat. A to jsem nešla, neb se mi nechtělo.

Dejme tomu přišly první bolestivější kontrakce, přicházelo to pomalu, nenápadně. Později už i nápadně a téměř bez odpočinku.

A tak hurá pod kapačku. Na všechno se dalo už jen pokrčit rameny (tak dalece moje znalosti nesahají) a tak jsem alespoň vždy chtěla přesně znát, proč se to dává a co v tom je. Tohle konkrétně mi tlumilo činnost dělohy, protože se moc rozjela.

Zatím se nikdo nezajímal o příjezd manžela, a tak jsem usoudila, že je ještě brzy. Teď bylo asi půl 2. Paní doktorka píchla vodu, prý by to mohlo urychlit porod. A opravdu, moje činná děloha byla ještě činnější, a tak bylo na čase přidat na kapačce obrátky.

V momentě, kdy mi začalo být konečně ouvej, jsem si neuměla představit, že mě takhle uvidí manžel, to se akorát vyděsí!

Jako blesk z čistého nebe tu byl epidural (tvrdili, že u vyvolávaných porodů je to dobré dát, urychlí to porod). Původní plán bylo bez něj, ale když už, tak už. Miminko bude nejspíše malý chemik.

Měli jsme něco po třetí hodině, přijel manžel (po tom epiduralu) a začala jsem vtipkovat, že takhle to vydržím klidně až do večera. No, porodila jsem v půl 8 večer, měla jsem pravdu.

Kontrakce jsem teď jen viděla a necítila. Bohužel to bylo jen na chvilku (asi hodinku). Prý si mám stoupnout. Děkuji, nechci. Leželo se mi nejlépe na zádech a při kontrakci mi manžel držel třesoucí se nohy (třásly se samy, smáli jsme se tomu docela dlouho), abych mohla uvolnit pánev. Když tam nebyl (třeba si odskočil), jednu nohu jsem si opřela o stěnu a druhou držela rukou, ale bylo to naprd. Kontrakce byly nakonec dlouhou dobu stejně dlouhé jako doba mezi kontrakcemi.

Já jsem sportovec, troufám si tvrdit. Pomohla mi tedy představa, že běžím a dýchám jako při běhu. Vyšlo to. Jen pak ten finiš jsem dodýchala dle návodu personálu (a to bylo taky dobrý).

Hodně mi pomohlo celou dobu porodu myslet na miminko, že se tam bojí, neví co se děje. A já, jako máma, že musím být v klidu a tím mu dodávat pocit bezpečí. Nevím, kdo mi to řekl, nebo kde jsem to četla, ale doporučuji se takto naladit. Baštila jsem čokoládu, hroznový cukr a pila vodu.

Konečně se šlo na sál, docela jsem byla překvapená, že „už“?

Fajn, to bychom měli. Ležím tam, manžel nikde.

Poté pomalu vkráčel, jakýsi obleček na sobě, evidentně nespěchal. Hrozně mě to pobavilo. Tlačit mi asi nešlo, protože tlačili všichni kolem (do nohou, na bříško apod.).

A já se tak snažila, safra.

Když jsem neměla kontrakci, tak jsem netlačila (i když mi říkali „JEŠTĚ“, odpověděla jsem „NE, TEĎ UŽ NE“). Mimochodem doporučuji se nenechat dirigovat.

Miminko se narodilo ani nevím jak, prostě bylo venku. Dali mi ho na bříško, manžel dostal nůžky (já hrůzu v očích, aby neustřihl něco jiného). Vše dopadlo dobře.

Malý neplakal, tak si ho odnesli někam dozadu, manžel šel s nimi. Já s podivem studovala pohledem svoji placentu.

Šití bylo nepříjemné, tvrdili, že to nebudu cítit, ale štípalo to. „Čert to vem“.

Manžel přinesl záhy malý balíček ke mně zpátky a opět mi ho dali na bříško.

Pár fotek do rodinného alba, sýr.

A prý ho odnesou nahřát. Asi ví, co dělají, tak jim to dovoluji.

Pak jsme jako dva závisláci psali smsky. A pak se mi chtělo čůrat, tak jsme vyrazili směr pokoj.

Už to zkrátím. Kojení mě překvapilo. To dítě ví, co dělat, a já ne. No, alespoň jeden z nás to ví. Sestry mě to samozřejmě naučily.

Rány po porodu se hojily (čůrat do sprchy, omývat Herbalonem, dávat si dvě vložky).

Šestinedělí u mě dobrý, rodina mě musela krotit, za 5 týdnů běhám a přesně 6 týdnů od porodu jsem šla na volejbal (a byla to hrůza, vůbec mi to nešlo, ale byla jsem šťastná). Kdo jste to dočetla až sem, tak vám gratuluji a doufám, že vám můj příběh v něčem pomůže.

Jinak já budu snad někdy rodit znovu, protože NEBYLO TO TAK ZLÉ .