Povečeřela jsem guláš se šesti a vypila sklenku červeného. Mimino kopalo tak divoce, že jsem muži přesvědčeně oznámila, že ranní poradu v pohodě stihne. A v hlavě jsem přemítala, co budu další den dělat já. Měla jsem dopleteno, dovyšíváno, uklizený byt a omývat okna, což prý nastávající matky dělají, se mi fakt nechtělo. No, příroda to dilema vyřešila za mě.
Chvíli po půlnoci jsem se jako obvykle vyrazila napít a na toaletu. Vrátila jsem se do postele, pomalu usínala… Jako už týdny předtím mě začalo bolet v podbřišku, tentokrát ale nějak jinak. Bolest se objevila najednou, jako když rozpukne poupě, pomalu se rozvíjela jako okvětní plátky, až se ve spirálce stočila nahoru a zmizela (v obláčku duhových třpytek). Chvíli jsem počkala, co se bude dít, hodiny ukazovaly 00:25. Nastoupil další stah, tentokrát už obyčejný, jako silná menstruační křeč. Po několikátém opakování jsem cítila, že chci znát pravdu. Na internetech se přece píše, že poslíčky se od skutečných stahů poznají tím, že v teplé vodě zmizí, ne? Vzbudila jsem tedy muže a šla si napustit horkou vanu.
Podle testu vodou to s poslíčky moc společného nemělo. Stahy zesílily a zkrátil se interval mezi nimi. Už bylo třeba do nich pořádně dýchat, Muž si sedl na stoličku vedle a v aplikaci stopoval, jak na tom jsme. Na mě bylo oznámit “teď”, zavřít oči, zhluboka dýchat a na konci vítězoslavně oznámit “stop”. Apka zahlásila, že „pokud je porodnice daleko nebo nerodíte poprvé, vyjeďte“ a můj souputník začal být lehce nesvůj. Byla jsem úplně soustředěná sama na sebe, jinak jsme si povídali, takže mě vůbec nenapadlo, že každá „akce“ trvá skoro minutu – cítila jsem ale, že je ještě čas, hodně času. Muž pro jistotu zavolal PA a dozvěděl se prakticky totéž. Jednak, že pokud cítím stah jenom v podbřišku, pořád to ještě nemusí být ono, a pak, že do tuhého začne jít až ve chvíli, kdy už s ním nebudu komunikovat v souvětích a dlouhých větách. Vzhledem k tomu, že jsme si v pauzách povídali o politice, akutní to rozhodně nebylo.
Voda ve vaně pomalu chladla, a tak jsme se přesunuli zpátky do postele. Muž prohlásil, že kvůli špičce je buď třeba vyjet do šesti ráno, nebo musím vydržet až do deváté, a nastavil budík. Několik stahů jsem prodýchala v chůzi po bytě, ale pak se tělo uklidnilo a nakonec se mi na ovčí kožešině povedlo i usnout. Zdály se mi sny, do nich jsem se lehce budila a dýchala, dvakrát odběhla zvracet… Nebýt budíku, asi bych spala klidně až do desáté. Stahy sice byly silné, ale pořád jenom v podbřišku, po budíčku se mi usnout už nedařilo, a tak přišla další horká koupel a měření pro aplikaci. Perioda se zvýšila na dvě minuty, délka přesáhla jednu minutu a místo řešení povolební situace jsem už jen odpočívala. Po telefonické konzultaci se muž s PA dohodli, že pro jistotu vyjedeme.
Najednou jsem si uvědomila, že vlastně rozhodně nemám všechno sbaleno. Že nemám sbaleny věci pro miminko. Že nevím, co si obleču. Více než minutový stah, prodýchat, dvě minuty čas něco udělat, a znovu. Vylézt z vany, osušit se, obléknout se, přemýšlet abychom nic nezapomněli, navigovat muže po bytě, kde co leží… Ve stoje byly všechny prožitky jiné, učila jsem se je zvládat, chodila jsem po bytě, hlasitě dýchala a doufala, že se mi cestou výtahem do garáže a cestou do Rakovníka povede být potichu a neděsit lidi. V duchu jsem poprosila své tělo o zpomalení – a ono poslechlo.
Vyjeli jsme kolem sedmé, na rádiu jsem pozorovala čas. 3 minuty spánku, minuta kontrakce. Při té jsem jen prosila muže, aby zpomalil na dírách a hrbolech na cestě, při pauze jsem zavřela oči. Sotva jsme vyjeli na dálnici, usnula jsem. Krátký spánek, kontrakce, krátký spánek… vlastně si z cesty, až na pár míst s kontrakcí (poslední semafor v Rakovníku!), moc nepamatuju.
Zaparkovali jsme v areálu, muž vzal tašku s věcmi, zadem do budovy, do výtahu, tvářit se před lidmi, že mi zase nic moc není. Do sedmého patra porodnice jsem se dostala poprvé, a na rozdíl od zbytku nemocnice to byl jiný svět. Křesílka, čisto, nové vybavení… Uvítala nás místní porodní asistentka a nahlásila jsem, že máme rodit s naší”. Ta byla ještě na cestě, chvíli jsme proto počkali. Naštěstí dorazila dříve, než se místním v lehkém chaosu povedlo nahnat nás na přijímací místnost. Vyhodili nějaký jiný pár ze sálu s tím, že mají ještě dost času, a šli jsme tam my. Jaká úleva, byl to TEN lepší, s bazénkem a bezdrátovými monitory. Konečně zase soukromí.
Prochodila jsem pár stahů než uklidili pohovku, převlékla jsem se do prastaré noční košile a lehla si do pohodlné polohy na gauč. Jiný způsob mě v tu chvíli nenapadl, od okna trochu táhlo, a tak mi muž přikryl záda a bedra ovčí kůží, sedl si ke mně a čekal. Bylo chvíli před devátou, pak chvíli před desátou, monitory hlídaly tep mimina, PA mě zkontrolovala a prohlásila, že všechno krásně postupuje. Měla jsem žízeň, ale hormon mě nutil zvracet, a tak jsem cucala malé kostky ledu. Muž cosi zkoumal na mobilu, ztratila jsem pojem o čase, usínala, budila se a dýchala a snažila se uvolnit pánev a boky a hýždě…
Byl to zvláštní kolotoč, jedna dlouhá jízda. Kontrakce skončila, okamžitě jsem začala usínat. Pak se mi tělem rozlila další dávka oxytocinu, z podbřišku do každé buňky, malá chvíle blaženosti a euforie, a přišla další kontrakce. Dostala jsem nabídku vany/bazénku, ale vůbec jsem si neuměla představit, že bych se přesunula do vody. Bylo třeba, abych byla co nejvíce uvolněná, abych všechno pustila, dovolila tělu co nejvíc se otevřít – ale i když jsem se snažila co to šlo, úplně se mi to nedařilo. Od kyčlí až po kolena jsem byla ztuhlá a svaly se vzpíraly, až mi nakonec asistentka dala polštář mezi kolena, abych měla nohy rozevřené a nemohla je tak zatínat. Pomohlo to. Všechno pokračovalo a já jsem najednou prosila muže, aby zavolal PA, která většinu času trávila decentně na chodbě, aby tam byla s námi. Netrvalo dlouho a poprvé jsem ucítila slabé, ale přesvědčivé nutkání zatlačit.
Kontrakce najednou změnily charakter a už jsem nemohla ležet. PA nachystala hned vedle gauče žíněnku, svalila jsem se na ni, zůstala na všech čtyřech a když stah přicházel, přidřepla si. Bylo to jiné a tím náročné, rukama jsem se pověsila na nohy sedícího muže, tiskla ho, snažila se to všechno v sobě zpracovat, zůstat uvolněná tam, kde je třeba – ale ego mi v tom nijak nepomáhalo. Snad jen zapřít se, zakousnout se do ruky, hlasitě vydechnout. Do zvuku dát všechno napětí, co bylo ve mě, a tak zůstat vláčná. Uvolnit hlasivky, uvolnit duši, uvolnit cestu. Cítila jsem, že potřebuju odpočívat, a tak mi ani nevadilo, že na všech 4 to moc nepostupuje. Kroužila jsem pánví jako kdysi při meditaci, snažila se co nejvíc uvolnit všechno sevřené a tlačit podle toho, jak přicházely stahy. Pak přišla krize.
Asistentka mě povzbuzovala, tlačila jsem, ale nedařilo se mi slyšet, co mi chce tělo říct. Při jednom pokusu praskla voda, při jiném se poprvé objevila hlavička – a pak se zase schovala. Fandili mi, snažila jsem se, chtěla jsem jim udělat radost, ale nedařilo se mi. Začala jsem panikařit, odněkud se ve mně vynořil obrovský strach, že zklamu. Že nebudu dost dobrá máma, že se mi to nepovede, strach z toho, že miminko nebude tak dokonalé, že třeba nebude zdravé, strach z celého toho neznáma a toho, že to nijak neovlivním. Když mi PA vzala ruku a chtěla ať se miminka dotknu, ať ho miluju a začnu se těšit, málem jsem se rozbrečela zoufalstvím.
Tělo se bránilo, nechtělo spěchat. Dovolilo mi jenom dva tři stahy a pak pauza. Nějak se to celé zašmodrchalo. A tak asistentka zavelela změnit polohu na méně příjemnou a relaxační, přesunout se přes místnost na porodní křeslo. Nemohla jsem se postavit, jak už bylo miminko nízko, lezla jsem po čtyřech, v polovině cesty ještě několik stahů, až jsem si říkala, že nakonec třeba porodím na zemi. V polosedu to už byla jiná liga, žádný relax, stahů více za sebou. Zapírala jsem se do podnožek, blížilo se finále. Bylo 11:56, naposledy jsem se podívala na hodiny a v duchu si řekla, že Sládě možná čeká na poledne.
Nebolelo to, necítila jsem nic, jen to, jak se Asistentka snaží lehce pomoct tkáni roztáhnout se a vydržet tlak, možná pomoct miminku dotočit se. A najednou byla místnost plná lidí, PA i muž fandili. Zatlačila jsem a najednou bylo fandění hlasitější a naléhavější, zapřela jsem se a natvrdo jsem zabrala, stahy, nestahy… a se stejným zvukem a pocitem, jako se rodí antilopy v přírodovědných filmech, vyklouzlo miminko ven. Asistentka ho zachytila, lékař se podíval že žije, zabalili ho do ručníku a hned mi dali na prsa. Bylo to za námi.
První, co si pamatuju, jsou veliké ručičky a v dlani čarami písmeno V jako vítězství. Narodilo se „na supermana“ s rukou před tváří, doteď má na čele a levém víčku její otisk v rozšířených žilkách. Koukalo na mě, s lehce fialovým obličejem – to, jak začali úpěnlivě fandit, bylo ve chvíli, kdy byla venku hlavička a bylo třeba, abych co nejrychleji pomohla ven i tělíčku, ramenům a vytrčenému lokti. Hodiny ukazovaly 12:04. Lidé odešli. Trvalo dlouho, než dotepal pupečník, miminko se přisálo k prsu a já mu zpívala, co nám kdysi zpívala babička před usnutím.
Pupečník dotepal, muž ho přestřihl, porodila jsem placentu. („Zkuste zatlačit.“ WTF? Jak to mám udělat? Vůbec jsem nechápala který sval je který, ale povedlo se. Placentu si asistentka odnesla a později z ní vyrobila kapsle a tinkturu. ) Miminko jsem předala muži, dorazila doktorka zkontrolovat mě, a po lokálním umrtvení sešila poranění. A pak už bylo třeba vyklidit sál protože čekali další, přesunout se na šestinedělí a vůbec.
Rychle jsem se umyla a převlékla a snažila neomdlít, na pokoj mě převezli na lehátku, s miminkem v náruči. A tam začalo tóčo. Jiný personál, protřelá sestra, muž schytl vynadáno za to, že je v pokoji, já za to, že je miminko pořád ještě v ručníku a bude mu zima. Bylo sotva po 13 hod, dítě bylo na světě hodinu a já jsem měla plnit rozkazy a kmitat kolem…
Naštěstí všechno dovolili udělat muži – a neprohodili ho oknem, když si dovolil mít poznámky. Miminko položili do průsvitné vaničky s monitorem a zakázali mi ho mít v náruči, pokud budu unavená. Chvíli jsem to vydržela a užívala si, že teď nic nemusím, jenom čumět na protější zeď. Ale pak začalo mláďátko bekat, vzala jsem o k sobě, rozeřval se monitor dechu, to vzbudilo miminko vedle. Když jsem měla přebalovat, nepochopila jsem systém a použila jsem podložku sousedky. Naštěstí jsem děťátko nemusela vážit před a po kojení, a i tak jsem byla moc ráda, že zmizím hned jak to půjde.
Vzhledem k Apgaru a úctě k personálu mi přišlo hloupé prostě zdrhnout, a nejbližší oficiální termín je v téhle porodnici 12 hodin od porodu. To vycházelo na půlnoc, kdy by mě nikdo stejně nepropustil. A tak nás čekala noc.
Miminko se budilo, budilo sousedku a její mimi, nevěděla jsem jak rozsvítit malé světýlko a nerušit, a tak jsem prcka zabalila do deky a chodila s ním po chodbě, seděla na chodbě na gauči a čekala, až bude lépe. A až bude ráno a budu moct domů.
Muž přijel už na osmou, ale kvůli změnám v počítačovém systému jsme ještě skoro tři hodiny čekali, než jsme mohli odejít. 24 hodin po narození už jsme byli doma, všichni tři. Cestou už přestávalo působit umrtvení po šití, takže jsem byla velmi vděčná za pohankový polštářek s dírou, který jsem měla půjčený a byl mým parťákem další 3 týdny.
Následující den jsme podle domluvy jeli na vstupní prohlídku k pediatričce. Moje PA byla celou dobu na telefonu, kdyby něco. Dvakrát mě navštívila, zkontrolovat kojení, miminko, odebrat krev z patičky na metabolické testy (screening) které jsme pak sami poštou posílali do laboratoře.
Miminko jsme poprvé koupali až doma, cca 6-7 dnů po narození, už s upadnutým pupečníkem. První tři týdny mě bolelo sedět, takže jsem je strávila hlavně v leže či pololeže v posteli. Pak už to bylo bez bolesti, i když pocitově nic moc. Z těhotenství jsem si ale odnesla menší diastázu přímých břišních svalů, která se i po roce zlepšila jen o něco a je třeba to vycvičit.
Možná by někdo řekl že porod bolí – a já s ním nebudu souhlasit. Nenazvala bych to bolestí, ta je úplně jiná a přišla až když se miminko poprvé přisálo k prsu. Taky jsem odjakživa zvažovala i domácí alternativu, ale už v průběhu jsem cítila, že volba nemocnice a asistentky byl dobrý nápad, že doma bych TO místo nenašla (navíc, doma je pro mě tam, kde je můj muž, bez ohledu na adresu).
Jestli bych dneska něco udělala jinak? Nespěchala bych, ignorovala bych fandění a počkala bych, až se miminko samo narodí. Možná by to trvalo déle a bylo bez poranění. Ale třeba by to „na supermana“ ani jinak než trochu na sílu nešlo. Příště se budu znát lépe.
Tenhle porod byl hlavně bojem s vlastním egem a pudem sebezáchovy. Je to o tom přemoct zažité zvyklosti a na tlak a křeč reagovat naprostým uvolněním, na hluk a shon vnitřním tichem a klidem a kde pud velí zadržet dech, pravidelně a hluboce dýchat. Je to chvíle, kdy jsi sama se sebou, ve světě, kterým se potulují andělé a nekonečná láska, ale i nejhorší démoni a strachy tvé duše. Až je potkáš, neboj se. Ať budou sebeděsivější, nakonec je to jedno. Mláďátko se narodí tak jako tak – a bude nejdokonalejší, jaké může být.