Zjištění, že jsem poprvé těhotná, mě zastihlo na pracovním výjezdu se sborem v Německu, v den mužových narozenin. Měsíčky sice nepřicházely už delší dobu, ale s mými rozházenými cykly žádný úkaz. Byla jsem nesmírně šťastná a litovala jen, že mu to hned nemůžu říct osobně. Děťátko jsme moc chtěli a já si s nepravidelnými cykly, navíc diabetička 1. typu, nebyla jistá svou plodností.

Moji radost a vděčnost nezkalily ani nevolnosti, které se přihlásily velmi záhy a když se přidalo úporné zvracení, místo posledního pracovního turnusu jsem skončila v nemocnici. Poprvé, ale ne naposled. Pobyla jsem si tam celkem třikrát a málem při tom vypustila duši i veškerou trávicí soustavu. Křičela jsem, umírala bolestí, vyčerpáním a dehydratací, několikrát chtěla radši umřít než pořád tu neutuchající bolest, kterou žádný lék (povolený v těhotenství) nemohl zmírnit. O návrzích potratu jsem nechtěla ani slyšet - jen jedinkrát, na pokraji sil, jsem se na chvíli uchýlila i k těmto úvahám.

Přehazovali si mě z oddělení na oddělení, magnetická rezonance, lumbální punkce, gastro s hadičkou v žaludku… Nic, po gynekologické i ostatních stránkách vše v pořádku. Vyslechla jsem si, že to nemůže být tak hrozné, výsměch a urážky o mé slabosti, jednou jsem skončila i na psychiatrii s trochou antidepresiv. V nemocnici se mi navíc vždy extrémně rozházela cukrovka o níž se mnou odmítali diskutovat. A tak jsem vždy co nejdřív utíkala domů na reverz, aby ještě toto nepřitížilo děťátku. Naštěstí doma se vždycky dařila ukázková kompenzace diabetu, všechny kontroly i screeningy v pořádku…

A já, s podlomenou důvěrou v naše zdravotnictví, hltala porodní příběhy, hledala informace a hořce litovala, že s cukrovkou spadám automaticky do rizikových a nemůžu rodit doma.

Létal nade mnou přitom ještě jeden strašák. Žádnou diabetičku přece nenechají rodit později, než v 39+6. A i když moje mamka rodila dvakrát přesně v termínu, neopouštělo mě tušení, že moje děťátko bude chtít pobýt déle. A potom vyvolávání? Tolik jsem si přála porodit přirozeně!

Na radu své diabetoložky jsem se nechala brzy převést do gynekologické péče porodnice, prý té jediné brněnské vhodné pro diabetičky, ač se mi vůbec nechtělo. A tam to záhy začalo. “Vše v pořádku, miminko se vyvíjí dobře, ale je větší.” Chodila jsem na kontroly s čím dál většími obavami. Ne, moje děťátko může být klidně větší, však já také byla, ale je a bude zdravé, nechejte ho být! To už se přiblížil termín a já, tváří v tvář lékařům tradičně ochromená, neschopná oponovat, couvající před jejich suverenitou, se nezmohla na odpor před větou: “Tak se zatím nic nechystá, domluvíme termín nástupu na vyvolání.” Chtělo se mi řvát, navenek jen kývnutí. Venku jsem to obrečela, doma ještě několikrát. Máma mi říkala, věř jim, bude to dobré, nebraň se, vědí co dělají, toto je pro zdraví vás obou nejlepší a teď očividně jediný bezpečný postup. Můj muž a moje sestra říkali, dělej podle sebe, jestli nechceš a necítíš to, nenastupuj. A já, s obrovským rozporem v sobě, ale s nějakým zakódovaným “je to, jak má být, možná to tak opravdu je lepší”, nastoupila. S pečlivě sestaveným porodním přáním, které jsem se nakonec ani neodhodlala někomu předat. A ve kterém jsem prosila o porod bez medikace - nepomýšlejíc na to, že ve spojení s mechanismy plánovaného vyvolání je to parádní oxymoron.

Ve středu, 39+4 tt, nástup s úsměvem na rtech, kontrola, vevnitř žádný posun. Pravděpodobně Hamilton, pochvala, že u něj nekřičím. Říkám si, ono to třeba celé nebude tak hrozné. Večer zavedení tyčinek. Druhý den ráno kontrola, tyčinky snad trochu zabírají, přesun na box, přivítání s velmi příjemnou PA, za chvíli potom zavedení tablety (ani už nevím, byla později přidána druhá?). Dle instrukcí ležím, nabíhají postupně vlny, jsem z nich nadšená, konečně už můžu vstát, popocházím po boxu, dělám si poslední těhotenské fotky, jsem v povznesené náladě, dopřeji si slavnostně posledních bezdětných pár stránek knížky, povzbuzuji a vítám každou vlnu.

Vlny se zintenzivňují, zkouším je rozcházet, ale je to čím dál horší a začínám trpět. Přijde PA, ptám se, zda už můžu zavolat muže. Není problém, volám mu, že se to nedá vydržet, ať rychle přijede. PA říká, že napíchne kanylu (či nějaký odběr? už si nevzpomínám) kvůli pozdějšímu epidurálu. Říkám, že ho nechci. Ona, že sama tlumiče každé ženě rozmlouvá, ale že vyvolávačka se bez něj nedá zvládnout. Hm, to mi taky zrovna nepřidalo.

Snažím se najít vhodný pohyb, polohu pro zvládání vln, ale moc se nedaří, hroutím se na lůžko. Přichází muž, hned se cítím líp - ale k čím dál nesnesitelnějším vlnám se přidává sílící nevolnost, za chvíli to ze mě jde horem spodem, ani na nabízenou sprchu nemám pomyšlení. Zanedlouho už volám všechny svaté. Vysílená víceméně ležím na lůžku, krom častých výletů k záchodu. Stydím se za to, co a jak ze mě jde, stydím se za svůj řev. Sama sténám po epidurálu či čemkoliv, co mě té hrozné bolesti zbaví. Navíc mě extrémně vysiluje věčné zvracení a průjem.

Říkají, že mi prvně musí prasknout vodu, pro což musím být otevřená na nějakou hranici. Trpím, zvracím, svíjím se… naštěstí otevírání postupuje dle plánu, a tak se nakonec dočkám. Nohy od sebe, lupnutí, voda do mísy… už ani neřeším a snad ani nevnímám, kdo a kolik lidí u mě je. Tak a teď na bok, podle instrukcí, jde to ztuha, když přijde vlna kontrakcí či vlna nevolnosti. Naštěstí se píchnutí epiduralu zadařilo hned napoprvé. Emitky se mění jak na běžícím pásu, utírání zadku se snažím vytěsnit… Ale konečně to asi zabírá, kontrakce slábnou, cítím jen avizované tlaky, nevolnost též celkem ustává. Jen bohužel na nějaký lepší pocit či radost z úlevy jsem moc unavená, otupělá, rezignovaná.

Ležím na zádech. Napojená na monitor, kapačku a bůhvíco ještě. Otevírání naštěstí pořád pokračuje dobře, “jste úplně otevřená, můžete při kontrakcích tlačit”. Dobrá, zkouším to. Najednou tlaky ustávají. Necítím nic. Tlačím tedy na povel, když přístroj ukáže kontrakci. Jsem předmět. Zkoušejí mě polohovat, jeden bok, druhý, padají ozvy. Odpojí mi epidurál. Polohování, kyslíková maska. “Dýchejte, pořádně!” Ozvy dál padají, snažím se na povel tlačit jako o život. Vlastně skutečně tlačím o život. Ozvy kriticky nízké, nezávisle na poloze. Miminko stále příliš vysoko.

SEKCE

S tímhle jsem nepočítala ani v nejhorších snech. A když to zaznělo nahlas, slyšela jsem to opravdu jako ve snu. Vteřinu před tím bych tomu nevěřila - a teď, jako bych s tím počítala a byla smířená, ani náznak překvapení, odporu, smutku, naštvání.

“Ano.”

Muž mi později řekl, že tomu mému samozřejmému přijetí vůbec nemohl uvěřit. Můj porod, který skončí takto? S deseti lidmi na boxu, co koukají mezi moje nohy, napíchaná, přikurtovaná, nemohoucí, odevzdaná. Neschopná, neschopná porodit svoje dítě.

Teď rychle na vozík, po cestě podepsat papíry, nevím ani, kam podpis vetknout, natož co podepisuji. Muž za mnou nemůže.

(Později mi řekl, že ani nechtěl. Jak ten vteřinový zvrat nemohl pochopit, když všichni odešli, sám si nasadil kyslíkovou masku. Věděl, co já donedávna vůbec netušila: že ozvy klesaly výhradně při mém řízeném tlačení, v mezičasech se vracely do normálních hodnot. Proč tedy sekce, místo vyčkání, až dozní epidurál, a stopnutí řízeného tlačení? To už se bohužel asi nikdy nedozvíme.)

Dveře operačního sálu, na lůžko, je mi zima, neovladatelně se třesu. Rychle, rychle. Přidat anestezii, “ucítíte tahání, bolet to nebude”. Ležím, přikyvuji, snažím se nemyslet, necítit, nebýt. Řezání bezbolestné, přitom strašně nepříjemné jako by se tělo vzpouzelo, ne, nechci, neřežte do mě, jakoby poslední instance odporu, poslední pokus, marný pokus. Pocit povoluje.

Tlumený křik. Moje dítě, moje děťátko, moje dceruška! Odkryjí mi obličej a přinesou ji ukázat. Miluji tě, chci tě, chci být s tebou! Promiň… A potom už nic, prázdno. Probuzení na JIPce, s vyprahlou pusou, necitlivýma nohama, bolestí… a největší bolestí volající po mé dceři, která tu - poprvé po devíti měsících - se mnou není. Chci tě, holčičko moje milovaná! Slzy výčitek.

Přichází sestra, “neplačte, vždyť to dobře dopadlo”. Holčička je prý v pořádku. Kdy mi ji donesete? Chci ji vidět! Až se probudí. Nesnesitelné čekání, protkané bolestmi. Návštěva muže, našich… Konečně. Miláček můj, zachumlaná, že skoro není vidět. Sestra pomáhá s přiložením, přes moji kapačku se špatně manipuluje, navíc jedna půlka těla mrtvá, druhá bolavá. Vymáčknu trochu mléka, holčička závětří a přisaje se.

Miluju tě, dáváš mi druhou šanci. Sled nekonečných čekání na krátké chvíle spolu a s kojením, mezitím utěšování od blízkých, bolest, první děsivé pokusy vstát, strach o stále ještě mrtvou nohu…

Konečně přesun na normální šestinedělí. Na pokoji dvě maminky s dětmi po vaginálním porodu. Brečím, závidím, vysvětluji, čekám na svoje děťátko. Vozíček je tady, miláčku, odpusť, už tě nikdy neopustím! Dívám se na ni jak zhypnotizovaná - ale s obavou: co až se vzbudí, vždyť umím jen dát to prso. Co když nepřestane plakat? Jak ji uklidním? Jsem tak nevybavená, neznalá, nezkušená… Sestra mi ukazuje, jak přebalit, později, jak koupat… Snažím se vstřebávat, jsem nervózní, kdykoliv začne plakat - co když nepřestane? Kdykoliv se začne vrtět - co když neusne? Ještě že nám jde kojení, i jizva bez komplikací.

Shrnuto: krom jizvy s mnohatýdenní ostrou bolestí, jejíž okolí ani po letech neobživne, máme krásnou, zdravou, milovanou holčičku. Ale přejde ještě hodně času, než přestanu bát se ji obejmout, špatně chytit, než si začnu užívat její bdění, nádherný studánkový pohled jejích očí. Děsím se sama sebe, když se přistihnu, že jí mám za zlé, že nechtěla přijít dřív, přirozeně, nebo aspoň tu vteřinu před ortelem “sekce”.

Na rituálu přivítání do života, který jsme jí pak připravili, jí slibuji jediné: už nikdy na tebe nebudu spěchat, tvůj čas bude patřit tobě.