Starší holčička (přečtěte si příběh o jejím zrození akutním CS) oslavila první narozeniny a já jsem - s neutuchající zelenou závistí, až nepřejícností při každé fotce miminka, co se narodilo “normálně” - cítila sílící touhu po druhém děťátku.
Stejně tak sílil i strach. Co když mi tam vevnitř něco pokazili? Co třeba srůsty, co když už další děťátko nepřijde? Cyklus totiž stále nepřicházel a na místo něj jen otázky. Je na vině časté kojení, nebo prodělaná sekce? Začínala jsem být nervózní, asi trochu násilně se rozhodla nechápající dcerce omezovat kojení - protože co když patřím mezi ty, které do odstavu neotěhotní? Konečně, po jednom z prvních rozházených cyklů, hnána tušením a zoufalým přáním, dělám si test po skončení domněle menstruačního krvácení. A dvě čárky jsou tam.
Jsem si jistá, že tentokrát si užiji krásné těhotenství, bez zvracení, bez nemocnic. A že udělám všechno pro krásný porod na jeho konci. Začínám zase číst, nasávat, zjišťovat, pomalu se vkrádající nevolnosti beru s klidem - to je jen ta klasika, co má každá druhá. Není.
Scénář se opakuje, téměř navlas stejně, i ohledně počtu hospitalizací. S jedním zásadním rozdílem: máme doma zhruba jedenapůlroční dcerku, která je téměř plně kojená a usíná výhradně s prsem v puse. Muž zažije mnoho bezesných nocí s vymýšlením možného i nemožného, jak ten nešťastný uzlíček uspat. A já se opět snažím nevypustit duši v průběhu těch nekonečných mučivých návalů, kdy je mi tak zle, že bych s radostí vypustila veškerý obsah břišní dutiny a nádavkem hlavu, co hrozí rozskočením. A po odeznění utíkám na reverzy - za svou holčičkou, ale taky za možností řídit si zase cukrovku sama a přestat vystavovat děťátko hyperglykémiím, které už jsou mým standardním hospitalizačním dárečkem. Další prohloubení nedůvěry v lékařské prostředí - a také potvrzení praktické nemožnosti navázat tu respektující dialog. A zatím doma uprostřed snah, navzdory věčné slabosti a nevolnosti se postarat o dcerku, zraje velké rozhodnutí. Rozhodnutí na všechny přípravy k boji s větrnými mlýny se vykašlat - a přes všechny udávané kontraindikace porodit doma.
Přihlašuji se s mužem na kurz Jemného zrození. Při hledání porodní asistentky rozhazuji sítě na všech frontách. Zbytečně. K diabetičce po sekci nikdo domů nepůjde, selhávají databáze i osobní doporučení. Hmm, co teď? Chytají mě strachy, jak tohle dopadne… Úplně sama s mužem si rodit netroufám. Muž mě naštěstí od začátku v mém rozhodnutí podporuje. V jedné skupince dostávám tip, že prý někdy nějaká diabetička porodila doma s dulou a PA si pozvala až na poporodní návštěvu. Svítá naděje. Ne na dlouho, i pro oslovené duly jsem příliš velký risk. Až… v jiné skupince získávám doporučení, které vyústí v osobní schůzku, kde poznávám výhru v loterii. Úžasnou ženu, pro kterou je individuální posouzení důležitější než obecné poučky. A která správně chápe moje “hledám podporu, ne někoho, kdo za mě převezme odpovědnost za můj porod”. Bingo.
Najednou ze mě všechno padá a od té chvíle jsem si jistá, že všechno bude v pořádku - a doma. Ještě najít PA k poporodní kontrole. Netušila jsem, že i toto bude trochu oříšek. Ale po pár pokusech mám štěstí: pokud nebude zrovna pracovat jinde, PA přislibuje dojezd k nám na vesnici pár hodin po porodu. Tak hotovo, splnění mého snu už nestojí nic v cestě. Nevolnosti mě bohužel opět opustí až po půlce těhotenství, musím kvůli pobytu v nemocnici na poslední chvíli přesouvat i datum kurzu. (Poslední noc na nemocničním lůžku nemůžu usnout. Probdím ji až do svítání a v hlavě mi celou dobu zní jméno děťátka. Dlouho k ní “mluvím” a slibuji jí, že je to skutečně poslední noc, kterou tam stráví. Zatím se to daří plnit.) Naštěstí jednu nahrávku afirmací mám k dispozici už od rezervace kurzu, tak poctivě poslouchám - a paradoxně právě tato první mi nakonec i zpětně ze všech nejvíc sedí a pomáhá. Díky ní se v každodenním kolotoči činností i myšlenek učím najít aspoň těch dvacet minut ke zklidnění a napojení na děťátko.
Jako poslední překážka ke zdolání mi zbývá utajit svůj záměr před svou gynekoložkou, diabetoložkou a svými rodiči. Vlastně o něm ví jen muž, sestra, dula a pár kamarádek. Vím, že vyjevit komukoliv jinému můj úmysl, sesype se na mě lavina obvinění, strašení a výčitek. A tak se uchyluji k mlžení, občas i lži, když není zbytí. Obzvlášť u mámy se mi u toho kroutí prsty u nohou. Ale cíl je vyšší, před negativní energií kapituluji. Nechci plýtvat silou a časem kvůli předem stoprocentně marným snahám o vyvrácení řečí o nezodpovědném bláznovi, co chce zabít sebe i dítě. Tuším, že děťátko opět bude větší a že do termínu se asi nepřihlásí. A že to nejlepší, co mě může v nemocnici potkat, je vyvolání: a jsem si jistá, že by - s mou neschopností se tam uvolnit a tušenou nechutí děťátka podvolit se nátlaku - opět skončilo sekcí. Že porod doma je mou jedinou a poslední šancí, jak jej přivést na svět přirozeně, sama spolu s ním.
Když jdu do porodnice na 3. screening, už vím, že je to moje poslední tamější návštěva. Jedním dechem s oznámením o bezproblémovém výsledku fasuji poznámku: “Když bude zase odhad kolem 4 kilo, naplánujeme rovnou sekci.” Potvrzeno, moje rozhodnutí bylo správné.
Doma si začínám sepisovat svoje vlastní afirmace, jejichž hlavním obsahem je důvěra ve vlastní tělo a v záměr děťátka. Vím, že mě moje gynekoložka plánuje ve 36./37. tt předávat do porodnice a svěřuji se dule se svou nechutí sedět tam na monitorech. Při řešení možností odhaluji sama sobě, že bych vlastně nejraději do porodnice nechodila vůbec. Štve mě, že mě moje gynekoložka u sebe nenechá až do termínu, s mou anamnézou moc možností ohledně kontrol na míru nemám. V porodnici bych se musela bít jako lev, na což nemám náturu. A po dalším kole s kontaktováním porodních asistentek - tentokrát ohledně předporodní péče - se musím smířit s nezdarem i na této frontě. Na to, zůstat bez kontroly, se necítím. Ale když s dulou probíráme všechny teoretické možnosti, nakonec si uvědomím, že vlastně jen ze zvyku. Dostanu od ní kontakt na dobrého gynekologa a odhodlávám se ho zeptat na konkrétní rizika pro matku + dítě ke konci těhotenství diabetiček. Jeho výklad, jemuž vévodí fakt, že prakticky všechna tato rizika jsou přímo vázána na špatnou kompenzaci cukrovky, mě přesvědčí definitivně: do péče porodnice nenastoupím a po 40. tt se objednám na průtoky na soukromou kliniku.
Zhruba měsíc před termínem mě napadne napsat domluvené PA pro ujištění, že se mnou skutečně počítá. Úplně náhodou se dozvídám, že navzdory dohodě má najednou problém a nejasnosti ohledně mnoha věcí - což hodnotím jako neseriózní a vyhýbavé jednání a vrhám se do dalšího hledání. A tentokrát najdu hned napoprvé, již definitivně.
Na poslední kontrole u gynekoložky se zmůžu jen na odkývání převedení do porodnice, kam nenastoupím. To už na doporučení duly piji maliník a pomalu se chystám na napářku. Každý den se vědomě nořím do důvěry v sebe a děťátko, klidná, sebejistá, natěšená. Takový rozdíl oproti konci prvního těhotenství: žádný stres, žádné strašení, jen radostné očekávání. Denně si za toto rozhodnutí blahopřeji a cítím obrovskou vděčnost ke svému muži a dule za jejich podporu.
Blíží se termín a žádný náznak blížícího se porodu - ale já to, přes tajné přání porodit dříve, tušila a rodina mě naštěstí nestresuje. Měla jsem totiž skvělý nápad, posunout jim očekávané datum o zhruba dva týdny. Trochu mě děsí jen ta kontrola průtoků, pokud do termínu neporodím: tuším totiž, že zrovna já se ani na soukromé klinice kartáči nevyhnu. A obě tušení se vyplní: ve 40+2 nakráčím na kliniku, kde si vyslechnu o bláznivé nevědomé matce, která chce mrtvé dítě. Jsem na to ale připravená a odpovídám klidně a s úsměvem - čímž doktorku vykolejím ještě víc, ale jsem na sebe konečně hrdá, že jsem se tváří v tvář lékaři konečně dokázala otevřeně za sebe postavit.
V prvním těhotenství jsem poslíčky vůbec neznala, teď poprvé přicházejí akorát v termínu, možná nějaký den před. Nepravidelné tuhnutí břicha začíná odpoledne a trvá do večera. Jsem nadšená, miluji ten pocit, že se něco konečně děje, uklidňuje mě to a posiluje vědomí, že je vše, jak má být. Každou vlnu povzbuzuji a přeji si, ať je silnější a trvá déle. Cítím se v nich ohromně příjemně, fascinovaně si to užívám a netrpělivě očekávám tu chvíli, ten den, kdy už neodejdou. Zhruba zároveň s poslíčky mě bohužel začínají trápit otoky nohou. Krom období po minulém císaři je neznám, tak je mi to hodně nepříjemné. V noci spím s nohama zamotanýma do chladícího gelu, přes den se snažím co nejčastěji si je vyvyšovat… ale moc to nepomáhá. Muž mě povzbuzuje tím, že tělo střádá krev a vodu do zásoby pro porod. A pak, pouhý den po oné kontrole průtoků (ještěže mě dula upozornila, že mě pravděpodobně budou strašit malým množstvím plodové vody - potvrzeno, kvůli tomu taky trvalo věčnost vůbec průtoky změřit a udělat váhový odhad- prý 3,5 kila, což mi připadá nepravděpodobně málo), když si již tradičně po uspání dcerky dělám napářku, si všimnu, že poslíčci nějak neodcházejí. Na jednu stranu nadšená a nabuzená na nejvyšší míru, na druhou stranu se ostýchám tomu štěstí uvěřit. Že by konečně už? Že bych se skutečně dočkala?
Jo, “byla jsem si jistá”, že se porod jednou, v pravý čas, sám rozjede - ale ten pocit, že to moje tělo asi fakt umí! Stále si ale říkám, že je klidně možné, že jsou to jen delší a trochu silnější poslíčci. Až chvíli před tím, než jdeme spát, se mu svěřuji se svou radostí… a nepřestávám vlny v duchu povzbuzovat do síly i délky, s velkou, ač nejistou, nadějí. Muž sdílí moje nadšení a domlouváme se, že si půjdeme normálně lehnout a uvidím, jestli to zaspím, nebo co bude. Nejistota se však pomalu, ale jistě ztenčuje. Ležení v posteli se stává nepohodlným, vlny sílí, zkracují se intervaly, o pravidelnosti nemůže být pochyb. Odcházím potichu z ložnice, abych ty dva nevzbudila. Volání dule stále odkládám, nechci být za jančící skoro-prvorodičku, která plaší zbytečně nebo předčasně.
Jdu se ještě preventivně umýt, pozoruji, že vlny s teplou vodou nemizí. Pokouším se o změření rozestupu vln, vychází mi zhruba pět minut. Pochoduji po spodním patře domu, snažím se o uvolňující pohyby. Začínám běhat na záchod, zatím se čistím jen spodní cestou, bezva. Už to bolí, super, jo! Cestu po schodech nahoru si už nedovedu představit, prozváním muže, aby přišel za mnou. Nic, asi to neslyší, pak tam zajdu. Kolem půl jedné v noci se rozhoduji konečně dát vědět dule. Volat se mi nechce, píšu SMSku, že se něco asi děje, že možná začínám rodit, ale nevím, zda už ji hnát na cestu. Pro posouzení by mě radši slyšela naživo, já si teď ale telefonát neumím představit a radši udávám interval vln, že už jsou bolestivé, že lítám na záchod. Ona, že razí k nám, že odjet může vždycky.
Začínám i zvracet, donutím se vylézt nahoru pro muže. Nachystání podložek, ručníků a podobně jsem pořád odkládala jako předčasné a teď už na to není prostor. Muž se mi snaží všemožně ulevit a začíná nafukovat bazén: vanu máme malou a v patře vedle ložnice, tak jsem po pročtení zkušeností zvolila pevný dětský bazének. Oba celkem netrpělivě čekáme na příjezd duly… konečně je tu. Muž mi později řekl, že s jejím příchodem z něj všechno spadlo: že jak ucítil její jistotu v kramflecích, už věděl, že je a bude všechno v pořádku. Péči o mě převzala ona, muž se pustil do napouštění bazénku. Zvracím, pendluji pořád na záchod, vlny dávno nejdou prodýchat ani rozhýbat, nemůžu se dočkat, až budu moci do bazénku, doufajíc, že proklamované účinky teplé vody nelhaly.
Hurá, aspoň částečné napuštění! Jdu dovnitř, v ruce mám prodlouženou sprchu ze dřezu a kropím svoje zimou náhle drkotající tělo horkou vodou… jejíž teplotu musí muž, dle mých instrukcí, neustále regulovat. Postupně se při vlnách čím dál víc zavěšuji o stěnu bazénu a začínám silněji zvučet. Dula mi do bazénku přidává oleje na uvolnění a masíruje mě - velmi vítané rozptýlení a uvolnění :) Různě se polohuji, každá poloha vyhovuje čím dál kratší chvíli. Střídají se pocity horka a zimy - a ač jsem předpokládala, že mi voda bude ze všeho nejpříjemnější a že v ní dost možná porodím, najednou se v ní cítím silně nepohodlně a chci co nejdřív pryč. A je mi jasné, že už se tam asi nevrátím.
S pomocí obou dvou vylézám z bazénku, lehké osušení a hroutím se na sedačku (nikdy jsem si nedovedla představit rodit se sebelepším podložením na tvrdé zemi - nad čímž naše nedostatečně a ve spěchu zakrytá sedačka tvrdě spláče :D). Nakonec se intuitivně uvelebím v modifikaci polohy na čtyřech, kdy horní polovinou těla ležím opřená o muže, dula jistí zezadu. Už solidně řvu, každá vlna je nekonečná, jediné, co se mi daří, je udržovat se ve vědomí, že jim nemám bránit, že se po všech stránkách otevírám, tělo se naštěstí vůbec nezatíná a mám i přes hroznou bolest stálou jistotu, že vše jde dobře a je v pořádku. Dula navrhuje pokusit se o gravitačně příznivější polohu: mám pocit, že přes vyčerpání prostě tu horní polovinu těla nezvednu - ale s odhodláním, že pro dobro věci musím, se v rámci možností zvedám… a muž má co dělat, aby mě udržel :D Prý jsem vždycky s nástupem nové vlny zamrzla v půli pohybu a on, s úlohou mě podpírat, musel celou dobu silou vůle udržet tu nejkrkolomější pozici rukama, nohama, krkem, při čemž pauzy byly čím dál kratší a čas na protáhnutí křeči už nezbýval. Ohradil se jedinkrát, když jsem se mu zrovna chystala zakousnout do krkavice.
Párkrát se probudím nastupující vlnou, takže se mi patrně podařilo to, co jsem nikdy nechápala: jak může někdo během pár vteřin vytuhnout. Dula vidí, jak melu z posledního (a asi se jí zdá, že by vlny mohly nabrat větší spád, možná se trochu rozvolnily?), tak navrhuje a realizuje natření břicha oleji na podporu kontrakcí. Všechno se roztáčí na plné obrátky, řvu téměř nepřetržitě. Někdy tou dobou mi praská voda, což považuji za únik moči. Dula se ptá na tlak na konečník a říká, že až to budu cítit, můžu si přitlačit. Nojo, ony ty tlaky tak splývají s tou všeobjímající bolestí… Bohužel, během nich občas odchází i stolice - co už.
Oba pomocníci jsou skvělí! Dula vyhlíží hlavičku, já už mám pocit, že se musí dávno prořezávat. Zatím nic, tlačím a přijde mi to nekonečné. Pocit, že se rozskočím. Hlavička se konečně objevuje, vždycky na chvilku - dula pobízí muže, ať se jde podívat, ale ten považuje za důležitější zůstat a fungovat, kde je. Poprvé říkám, že už fakt nemůžu, že se to nedá. Dula mě povzbuzuje, muž ani nedutá a podpírá, drží ze všech sil. Tlak, tlačím, co to jde. Uvědomím si, že možná tlačím trochu moc, ale je mi to jedno. Ať už to skončí! Aaaa, rve se ve mně snad úplně všechno. A je tu, hlavička! Cítím ji mezi nohama, je to dost divný pocit. Sahám si na ni - fakt je tu kousek mého děťátka, holčička naše už je tu skoro s námi! První hmatatelný výsledek snažení. Dula vidí, jak jí přes hlavičku teče voda a vypadá to, že lapá po dechu. Pobídne mě tedy ještě k poslednímu sebrání sil…
a šplouch, úleva, holčička je venku!
Ještě než si zvládnu sednout, velké plesknutí a proud krve. Takový výstřel, že krev byla na duliných vlasech i na skříni dva metry za mnou. Padnu na sedačku (teď teprve si všímám, jak chatrně byla ve spěchu vystlaná podložkami a jak teď vypadá :D), dostanu dcerku do rukou a jsem nejšťastnější na světě. Je tu, je s námi, já to dokázala, my to dokázali! Děkuji, děkuji, děkuji, poklade <3 Po páté ranní, zhruba sedm hodin po zpravidelnění vln. Dcerka je hned krásně růžová, trochu pláče a já ji tisknu v náručí. Za chvilku se přisaje.
Dula kouká na tu krvavou spoušť s tím, že musíme zvážit nutnost záchranky, krve je poměrně dost… a hele, ten pleskanec byla už placenta! Výborně, tak snad nebude tolik zle, ještě uvidíme. Takže pupečník bleskově dotepaný, po přestřihnutí bazének poslouží místo sprchy, dula říká, že mám i nějaké natržení, tak i z něj část krve odchází… no a protože se krom lehkého třesu cítím v pořádku, žádné hučení v uších a podobně, shodujeme se s mužem, že to bude celé v pohodě :)
A skutečně bylo. Placentu jsme obtiskli (zpětně si nadávám, že jsem předem nenachystala větší papíry - na A4 se skoro nevešla a nevynikne to), připravili mi koktejl, naložili tinkturu a zbytek uložili do mrazáku, kde počká na svůj strom, svoji poslední službu. Kolem sedmé muž zašel probudit starší dcerku, ta se přivítala se sestřičkou a zasypala ji pusinkami. A já si užila svůj první kojící tandem.
Potom mě na několik hodin potrápila zase silná nevolnost se zvracením jako v těhotenství - ležela jsem vedle spinkajícího andělíčka, muž mi nosil kýbl a vodu a já už ani nemohla pít a říkala si, ne, teď fakt nemůžu do nemocnice, prostě se to musí spravit! A opravdu, po poledni jsem v sobě byla schopná udržet pár hltů a odpoledne už zůstala jen slabost po porodu :) Ještě ze mě odešlo pár sraženin, ale pocitově už paráda. Jen jsme zjistili, že jsem si svou netrpělivostí a přehnaným tlačením ke konci porodu udělala pěkné natrhnutí, na které PA, kterou jsme na kontrolu děťátka i mě nakonec zavolali až po dvou dnech, nabízela čtyři stehy. Ale necítila jsem se na to, aplikovala šicí bylinky, oplachy a snažila se o klidový režim. Třešinka na dortu: po pár dalších dnech mě začala natržená kůže, lepící se na vložku, řezavě pálit, ale do nemocnice ani volat PA se mi nechtělo - tak se do jednoho zajišťovacího stehu, po nastudování, sehnání a úpravě potřebností, pustil muž sám. Na jedničku.
Sečteno a podtrženo:
Ve 40+4 tt, 26 měsíců po sekci, po 7 hodinách od intenzivnějších vln, po 21 letech s cukrovkou, 10 týdnů po faktickém rozsudku další sekce, den a půl po nevybíravém odeslání k okamžité hospitalizaci… jsem v lásce, klidu a podpoře porodila úplně přirozeně a ve svém tempu krásnou zdravou holčičku, kterou jsme pojmenovali Roda, Roděnka. A které jsme ta 4 kila třicet a 52 centimetrů (míry téměř totožné s první dcerkou) do příjezdu PA vůbec nehádali.
Za ohromnou pomoc a podporu zůstávám navždy dlužníkem své dule a svému muži, kteří od začátku do konce nikdy nezapochybovali a nikdy na mě nevyvinuli sebemenší náznak nátlaku. A ohledně pomoci nesmím zapomenout na prvorozenou, která poklidný průběh porodu umožnila svým spánkem tvrdosti diamantu, který - což nikdy nepochopím - nenarušil ani můj nelidský řev. Moje větší poporodní krvácení se nakonec ukázalo nebýt tak hrozné, zvlášť po zahrnutí faktu, že během porodu jsem nekrvácela vůbec, takže zkrátka velký objem odešel naráz s placentou, plus pár sraženin během následujících hodin.
Hůř to všechno odnesl náš mobiliář: bazén po mém mytí jak lázeň hraběnky Báthoryové, podlaha hodná řádění hororového vraha s motorovkou, sedačku jsme rovnou plánovali vyhodit… než muž začal (opakovaně, hodně opakovaně) kouzlit s peroxidem. A kouzlit potom musel i na úřadě, abychom kvůli RL nemuseli běhat po všech čertech. Aspoň že s pediatričkou proběhlo všechno bez problémů - a to jsem se jí předem o žádném nestandardním porodním plánu radši nezmiňovala.
Inu, zkrátka pro příště:
Konečně účinně zatočit s těmi extrémními nevolnostmi a zvracením v těhotenství.
Pořídit skutečně neprůstřelný systém ochrany sedačky a přilehlého okolí & aplikovat jej s dostatečným předstihem.
Ne, opravdu nespěchat a nesnažit se uspíšit nekonečné finále nadbytečným tlačením.
Od teď už nevěřím, že je něco nemožné. Sny se plní, jen se odvažme jim plně uvěřit! Napsala jsem novou kapitolu své vlastní pohádky, která - ač pro drtivou většinu bláznivé fantasy - se stala tou nejkrásnější realitou a předčila nejodvážnější přání.
Umím porodit, jsem plnou ženou.
Nekonečné díky vám, moje dvě holčičky, že jste mi ukázaly cestu <3