Můj příběh začíná ještě před narozením první dcery. Sbírala jsem informace o porodu, věděla jsem, co a jak chci, ale nebyla jsem dost silná si to celé ustát, protože jsem objevila svůj strach z doktorů.

Z prvního porodu tedy byla nemocniční klasika. Bolest, stres… Přežili jsme a měla jsem být podle všech ráda za péči spousty odborného personálu. No, děkuju pěkně.

Věděla jsem, že to bylo špatně a že tohle bych víckrát nezvládla. Jenže vždycky jsme mluvili o více dětech – a tak bylo nutné se učit, jak to udělat jinak. Hodně jsme řešili s mužem, jaký byl první porod, co a jak jsme cítili, co považujeme za chyby (a že jsem jich dopustila hodně). Procházeli jsme to snad tisíckrát a často to bylo hodně náročné a stálo mě to hodně sil a slz. Moje největší chyba při prvním porodu byla, že jsem žila v domnění, že to celé zvládnu sama a plně jsem nevěřila vlastnímu muži a měla jsem strach z jeho jednání. Že by to bylo způsobeno také tím, že má lékařské vzdělání?

Už krátce po prvním porodu jsem tedy četla porodní příběhy a články o opravdu krásných, přirozených porodech. Byli jsme na zahájení putovní výstavy Cesta mateřstvím s úctou, respektem a láskou. Byli jsme na přednášce pana Nemravy – Jak nerodí muži. Učila jsem se poznávat své tělo, začala jsem se víc věnovat symptotermální metodě. Poznávala jsem svůj cyklus, věděla jsem, kdy a co mi pomůže. A hlavně jsem se učila odpočívat a věnovat se i sama sobě. Mluvili jsme i o mém strachu z doktorů. Až můj úžasný muž pochopil, že toužím po domácím porodu a byl ochotný o tom nejen mluvit, ale sám chtěl víc informací. Wow!!! Čekali byste to od lékaře?

Malá duše si nás vybrala přibližně dva roky po prvním porodu, když dcera začala mluvit o sestře – což jí vydrželo asi měsíc. Otěhotněla jsem sice až půl roku poté, ale že je miminko s námi a že bude vše v pořádku jsem věděla okamžitě. Bylo to dokonalé načasování a opravdové světlo v náročné době. Představa domácího porodu byla sice jako nedosažitelný sen, ale mluvili jsme o tom a já upřímně doufala hlavně ve změny v porodnictví. (Protože v porodnici…)

Druhé těhotenství bylo náročné. Tříletá dcera mi nedávala moc prostoru na mě samotnou, úplně jsem se nešetřila, bojovala jsem s nízkým tlakem, nechutenstvím, únavou, stále mi byla zima… Vnitřně jsem ale věděla, že je vše v pořádku a že miminku je dobře. Hned na začátku těhotenství jsem si domluvila k porodu úžasnou ženu a zároveň jsem svého muže připravila na fakt, že k ní půjdeme na vícedenní kurz Jemného zrození. (Všem ho doporučuji.) Kurz byl úžasný, já začala víc relaxovat, učila jsem se práci s dechem, vizualizovala si porod, mluvila s miminkem a moje snaha přinášela ovoce. Srovnal se mi tlak, miminko spolupracovalo na ultrazvuku… A nebo když bylo miminko v poloze, která mi byla nepohodlná, prosila jsem o změnu - i tohle fungovalo skvěle. Můj muž získal na kurzu spoustu zásadních informací a já jistotu, že chápe, co a proč chci, nebo nechci. Najednou jsem věděla, že by mě i v nemocnici dokázal bránit a věřila jsem mu.

V noci jsem mívala sny o narození dcery (úplně jiné než realita), ale všechny byly spojené tím, že se dcera narodila doma a do mých rukou. Diskuze o domácím porodu byla stále ve vzduchu a po kurzu Jemného zrození to bylo mnohem aktuálnější než dřív. Neupínala jsem se k této myšlence a sháněla informace i ze dvou nejbližších porodnic (Třebíč a Jihlava). V případě odjezdu do nemocnice jsem věděla, že chci ambulantní porod kvůli hlídání starší dcery. Moje představa byla taková, že doma budeme tak dlouho, jak to jen půjde a jak dlouho to budeme považovat za bezpečné. Pro větší klid bychom jeli do Jihlavy, v případě krize byla nejbližší Třebíč, kde jsem rodila poprvé. Cítila jsem a potřebovala, abychom nebyly s prvorozenou dcerou odloučené – což se mi ve finále dokonale splnilo.

Nicméně, pořád jsem myšlenku na domácí porod stavěla do pozadí a vnímala to spíš jako sen. S blížícím se termínem porodu jsme společně s mužem sepsali porodní přání, nechala jsem notářsky ověřit plnou moc, aby za mě mohl muž v nemocnici mluvit a aby udržel kolem mě bublinu klidu. Procházeli jsme společně všechno snad tisíckrát. Zároveň s tím jsme řešili i možnost, že se miminko narodí doma. Předem jsme se stavili na matriku, sehnali porodní bazének, kuli jsme plán, jak to udělat s teplou vodou.

Bydlíme u mých rodičů a nechtěli jsme jim předem říkat nic, co by v nich mohlo vyvolat zbytečný strach. Takže porod doma byla vlastně tajná akce. Nepozorovaně připravit porodní bazének mi znělo jako docela dobré sci-fi. Můj táta se sice narodil doma, ale mamka měla za sebou tři nemocniční porody, její teta byla porodní asistentka a tím byly maminčiny představy porodu vzdálené několik mil od toho, jak vypadá přirozený porod.

Věřila jsem vesmíru a miminku, že se všechno stane tak, jak se má stát. A jak miminko potřebuje. Byla jsem otevřená tomu přijmout jakoukoli možnost. Když jsme měli vše nachystané – jak dokumenty do obou nemocnic, tak vše k domácímu porodu, přišlo nekonečné čekání. Muž byl trochu nervózní z toho, že jsem stále nedokázala říct, kde chci rodit, a mnohokrát se mě ptal, jak to vidím. Moje odpověď byla pořád stejná – budu to vědět, až to přijde. S úžasnou Ilčou, ženou, která mi byla oporou v těhotenství a chtěla jsem ji mít u porodu, jsme taky nic extra neřešily, jen padla informace, že až budu cítit, aby přišla, máme se ozvat.

Líbilo by se mi datum 21. března a k tomu dnu jsem vše směřovala. Bylo mi jasné, že miminko přijde, kdy samo bude chtít, ale já chtěla jarňátko… Porod dřív jsem si vůbec nepřipouštěla.

Dvanáctý březen – můj muž odjížděl na dva dny pryč. Jeden z mých nočních snů byl, že porodím úplně sama v naší koupelně a pak volám mému muži na mobil, že má druhou dceru. Jen tak ze srandy jsem psala Ilči, ať si na ty dva dny nic neplánuje. No, a muž odjel a přišly první vlny!

Stát bylo nepříjemné, ideální bylo ležet. Chodila jsem pořád na záchod, hrála si s dcerou v pokoji a smála se myšlence, že by se sen mohl stát skutečností.

Dcerka nečekaně přišla s tím, že bude spát sama v pokoji – úplně poprvé! Vykoupala jsem ji, uložila, dala si sprchu a pak hezky po deseti minutách prožívala vlnu za vlnou. Byly jemné a já se těšila, co přijde dál. Po půlnoci si Anetka vyžádala mlíčko a při kojení všechno ustalo. Jako by se dcera domlouvala s miminkem, že ještě není ten správný čas.

Pak bylo pár dnů klidu. Občas přišlo několik jemných poslíčků nebo odešel kousek zátky, ale nenabíralo to pravidelné intervaly ani se to nijak nestupňovalo. Přišel můj 21. březen a stále nic. Ještě 24. března dopoledne jsme s Anetkou byly plavat a poprvé za několik let mi tělo dalo fakt stopku před saunou. Najednou přišel impuls, ať tam nelezu. A tak jsem nešla. Bylo jasné, že tělo ví, že se porod blíží.

Ve tři hodiny v noci 25. března opět přišly vlny, ale šlo mezi nimi spát. Bylo už ale jasné, že porod přijde brzo. Muž měl ten den ještě spoustu práce a já chtěla odpočívat. Malou jsme ráno odvezli do školky a šli vyvenčit psa. Občas mě vlna donutila i zastavit. Doma jsem si dala sprchu, zalezla jsem do postele a spala. Ten den přijela na návštěvu ještě sestřenka a vtipkovala jsem s ní o tom, kdy asi porodím. Kdyby jen věděla, jak je to aktuální. Zbytek dne chodily vlny dost nepravidelně. Psala jsem Ilči, že se to pomalu chystá. Odpověděla jen, že uvidíme, co s tím udělá noc. Tak moc jsem se těšila, že jsem věřila, že máme miminko do rána v náručí. V osm večer jsem uložila Anetku do postele. Kojení už bylo nepříjemné a já chtěla hlavně do sprchy.

…Muž ještě potřebuje naskenovat nějaké doklady do práce. Zapínám počítač a snažím se nastartovat scanner. Nějak to nefunguje… Sedět u počítače už mi taky není příjemné a tak přistupujeme na plán B. Vyfotím to na foťák a přetáhnu do PC… Ani to už mi moc nejde a muž si to musí fotit sám. Já odcházím do sprchy…

Sedla jsem si do sprchového koutu, napustila trochu vody a odpočívala. Muž mezitím nejen vyfotil doklady, ale hlavně v pokoji vybalil a nafoukl bazének, kdybychom náhodou zůstávali doma a byl potřeba. Nemám tušení, jak dlouho jsem tam byla.

Lezu z vody a slyším dupot po schodech… Podle kroků vím, že je to můj táta. Že by slyšel nafukování bazénku? Rychle na sebe dávám aspoň župan a jdu na chodbu. Ptá se: “Co tady děláte? Nám teče ze stropu voda do postele.”

V tu chvíli se vlny zastavily… Začali jsme řešit, odkud ta voda teče, jestli praskl odpad nebo snad přívod vody… Padla myšlenka, že zastavíme celou vodu v baráku… Jako cože? Na co máme teď ten bazének (o kterém stále nikdo neví)??? Tohle byla chvíle, kdy jsem si řekla, že snad dobrovolně a hned odjedu do nemocnice. Aspoň kvůli té sprše!!!

Voda ze stropu fakt tekla… Doslova… Žádné kapání…

Mamka po nekonečných několika málo minutách zarazila celou paniku. Hele, voda téct přestává, tak to bude odpad z koupelny… OK… Celá voda se v baráku zastavovat nebude… Ufff!!!

…Odcházím zpět do patra a přes zavřené dveře slyším, jak se naši dohadují, kdo zůstane v ložnici a kdo půjde spát do obýváku. Hlavou se mi honí, že je to pro tuhle noc dokonalý zákon schválnosti… Miminko je zřejmě srandista. Promlouvám k němu, ať si vše zařídí, jak potřebuje, že mu k tomu dám prostor. Myslím tím, pokud chce odjet do nemocnice, že to není problém.

Je deset večer, sedám si k počítači, abych stáhla a zmenšila fotky dokladů. Do háje! Foťák byl samozřejmě nastavený na RAW, takže mě čeká ještě převedení do JPG. Některé doklady nejsou čitelné a je potřeba je vyfotit znovu. Nechce se mi… Tělo se čistí, vlny jsou intenzivní, sedět je nepříjemné, vím, že mi pomůže voda!

Lezu do bazénku, který se pomalinku napouští. V pokoji svítí jen lampička na pracovním stole. Muž přidává na bojleru, abychom bazének napustili plný. Krása… Mezi vlnami podřimuju. Zkouším občas nahmatat čípek, ale moc se mi to nedaří…

Najednou mě muž vytahuje do reality a ptá se mě, jestli už nemá zavolat Ilču, že podle zvuku to sílí. Ještě nemám pocit, že bych rodila a nechci ji z domu tahat zbytečně brzo, ale souhlasím. Uvědomuji si, že fakt nemám přehled o ničem, co se děje, a prostě si to užívám. Má to k nám pět minut cesty a během chvíle píše, že je před domem.

V tuhle chvíli se budí Anetka. Zapínám hlavu a vlny trochu polevují. Muž ji bere z postele, nese za mnou do pokoje a odchází dolů pro Ilču. Malá leží na posteli vedle bazénku a já jen přemýšlím, jak to zvládneme dál. Už jsou slyšet kroky nahoru. Dozvídám se, že je moje mamka vzhůru a muž vyslovuje obavu, aby nešla za námi nahoru. Vím, že ne… Jsem v klidu…

Zdravím se s Ilčou, malá jí ukazuje hračky (tuším, že autíčka a autobus) a za pár chvil leze dcerka za mnou do bazénku. Samozřejmě i s hračkami. :-D Tuleň má ze mě skluzavku, plave s námi i žralok a malá mi při vlnách polívá kelímkem záda. Je mi fakt dobře…

Když opět zkouším nahmatat čípek, tak už nahmatám hlavičku! Ještě nejsem otevřená na 100 %, ale vím, že to nebude trvat celý den. Anetka je úplně úžasná, bere to s klidem, Ilča jí krásně vysvětluje, že za chvíli už přijde miminko na svět.

Vlny jdou do zad, ale teplá voda, kterou mi polévají záda, dost pomáhá. Ilča se ptá, jestli bych chtěla zkusit rebozo, že je zbytečné, aby to bolelo. OK, proč ne. Lezu z vody a svěřuji se jí do rukou. Rebozo a úžasná masáž… Hlavou mi jen běží otázka, proč jsme to neudělali dřív. Úleva přichází okamžitě. Chvíli zůstávám venku na všech čtyřech a po chvíli pod sebou vidím kapku krve. Sakra! Co to je? Ilča je naprosto v klidu a komentuje to slovy, že je to v pořádku. Ok. Na všech čtyřech je mi dobře, ale začíná mi být zima a tak se vracím zpět do teplé vody. Anetka kouká vedle bazénku na nějakou pohádku. Moc ji nevnímám a viditelně ani ona mě. Ilča říká, že už brzo půjdeme do finále. Směju se a říkám si, že je to blbost. Jsem totiž dost v pohodě!

Najednou přichází první silná vlna a já nevím, jak s ní pracovat. Je úplně jiná. Ilča mě jen vede, ať ji příště nechám tělem volně projít. A to jako udělám jak? Soustředím se na svůj dech a trochu měním polohu. Už je tu další a zvládám to líp. Muž mě hladí, Ilča hlídá, abych měla zadek pod vodou a když končí vlna, pokládá mi ruku na rameno. Působí to jak brzda. Uklidňuje mě to. Tlak sílí a miminko sestupuje. Cítím ho. Vím, že je za chvilku u mě a jsem nedočkavá. Tlačím víc, než bych měla. Vím, že riskuji poranění, ale chci si miminko už pochovat. Hlavičku nenahmatám. Cítím vak blan. Je měkký. Po pár vlnách je venku hlavička a stále nahmatám vak. Dávám ruku pryč a hlásím, že je hlavička venku. Chci vidět, jak to vypadá, když je miminko ve vaku. Prosím o fotku, na které je ve finále vidět právě praskající vak.

Cítím, jak miminko rotuje, jak hýbe nohama a posouvá si ručičku. Je to nádherné a neuvěřitelné. Jsem z toho nadšená! Nevěřila bych, že to takhle jde cítit. Přichází vlna a miminko je venku. Chytám ho, odmotávám pupečník, který byl kolem ruky, kolem hrudníku a kolem krku. Pomalinku miminko vyndávám nad hladinu. Pohmatem kontroluji, zda máme dceru nebo syna. Holka!

Vítej, Bětuško!

Štěstí mě zaplavuje. Jsem jak ve snu. Prvorozená dcera se vítá se sestřičkou, tatínek s dcerou. Jsou dvě hodiny a padesát tři minut. Je mi fajn a jsem plná sil. Děkuji!

Po chvíli opatrně lezu z bazénu a lehám si na postel. Čekání na placentu začíná.

Musím říct, že je to dost mazec. Vlny jsou fakt silné a fakt to bolí. Placenta drží a já trochu krvácím. Dostávám kokošku a homeopatika. Krvácení ustává, zkoušíme měnit polohy, ale placenta pořád nic. Čas běží. Prvorozená odchází s tatínkem spát. I já usínám a Bětuška taky. Ilča mě občas kontroluje, nezměněný stav. Začínáme uvažovat nad odjezdem do nemocnice, malá je stále na pupečníku, já nekrvácím, nespěcháme. Není ke spěchu důvod, ale je kolem šesté ráno a ty bolesti mi už vadí. Domlouváme se, že si zajdu na záchod, dám si sprchu a uvidíme. Třeba to pomůže.

Je půl sedmé, když muž stříhá pupečník a já jdu konečně na záchod. Placenta se rodí okamžitě. Chytám ji do rukou doslova v záchodové míse. Ilča přichází s miskou pro placentu a já s mužem a Bětuškou odcházíme o patro níž, abych se mohla osprchovat a abychom ukázali dědečkovi a babičce druhorozenou vnučku. Po sprše mě Ilča ještě kontroluje. Jsem bez poranění. Super!

Babička je v šoku, dědeček v euforii… Během dopoledne malou vážíme, má 3 800 gramů a je nádherná. Byla to úžasná jízda!

Moc jsem si porod užila a mám pocit, že to bylo doslova dokonalé. Bětuška je velice hodné a klidné miminko, krásně se kojí, krásně spí. Prvorozená dcera by ji láskou umačkala a je naprosto nešťastná, že si s ní nemůže hrát.

Když se otočím zpět, mám jen pořád v hlavě jednu otázku. Zda placentě pomohl jen ten záchod a nebo přestřižení pupečníku. Věřím, že až bude správná chvíle, na odpověď přijdu.

Děkuji mému muži za důvěru…

Děkuji úžasné Ilče za podporu, zpracování placenty a vše další…

Děkuji prvorozené Anetce za to, že tam byla celou dobu se mnou…

Děkuji druhorozené Bětušce za její sílu, moudrost a odvahu mě touto cestou provést…

Děkuji svému tělu, které zvládlo naprosto dokonalý porod…

Děkuji Jemnému zrození za kurz…

Děkuji úžasné Lucce za péči po porodu…

Děkuji mým rodičům za to, jak celou situaci přijali…

Děkuji všem ženám, jejichž nádherné porodní příběhy jsem mohla číst nebo slyšet…

Děkuji!