Vlastně v pohodě
Slabá antidepresiva předem, nástřih a natržení 3. stupně potom. Jenže víte co? Bylo to všechno úplně v pohodě a já se už o pár hodin později cítila jako superžena. Ještě že máme epidural.
Slabá antidepresiva předem, nástřih a natržení 3. stupně potom. Jenže víte co? Bylo to všechno úplně v pohodě a já se už o pár hodin později cítila jako superžena. Ještě že máme epidural.
Pohodový začátek. Velká porodnice. Nečekaný přesun a nezkušená doktorka. Novorozenecká JIP. A nakonec zcela zdravá holčička. Proč? Asi to zatmění...
Doufala jsem, že napodruhé to bude rychlejší. A taky bylo. Jen ten náročný celodenní program předem opravdu nebyl dobrý nápad.
41 + 5 a já byla, jak by řekl sportovec, v nejlepší kondici. Tedy vyvolávání. Tedy asi MUSÍM začít VĚŘIT doktorům. Jiná možnost není. Sama sebe jsem nepoznávala, že jsem s tím tak v pohodě. Odrodili mě.
Ve 40+4 tt, 26 měsíců po sekci, po 7 hodinách od intenzivnějších vln, po 21 letech s cukrovkou, 10 týdnů po faktickém rozsudku další sekce, den a půl po nevybíravém odeslání k okamžité hospitalizaci... jsem v lásce, klidu a podpoře porodila úplně přirozeně a ve svém tempu.
Když všichni odešli, muž sám si nasadil kyslíkovou masku. Mému samozřejmému přijetí sekce vůbec nemohl uvěřit.
Sedla jsem si do sprchového koutu, napustila trochu vody a odpočívala. Muž mezitím nejen vyfotil doklady, ale hlavně v pokoji nafoukl bazének, kdybychom náhodou zůstávali doma. Když lezu z vody slyším dupot po schodech. Táta. "Co tady děláte? Nám teče ze stropu voda do postele!"
V porodnici to na mě vůbec nepůsobilo dobře a při těch dvou návštěvách a našich otázkách nám místní PA a pak i doktorka sama řekla, že při našich požadavcích taky můžeme rodit doma.
Přála jsem si, aby už bylo dítě v pořádku venku, takže jsem s nadšením přijala nabídku hospitalizace s vyvoláváním porodu den před oficiálním termínem.
Magisterské státnice jsem složila deset dní po porodu. Místo radosti a vítězství jen chaos a nepochopení, co na tom lidem přijde tak super.