Na svůj první porod jsem se docela těšila. Ne že bych očekávala nějaký magický zážitek - prostě jsem se nemohla dočkat, až konečně uvidím svého syna a skončí těhotenství, které snad od počátku provázely nějaké zdravotní útrapy.

Popravdě jsem toho moc o tom, jak porod probíhá, ani vědět nechtěla. Když ale v Anglii porodila Kate a média psala o tom, že vše proběhlo hladce díky technikám hypnoporodu, a já v DVTV viděla rozhovor s jeho propagátorkou, která mi byla velmi sympatická, rozhodla jsem se, že bych chtěla absolvovat právě její kurz předporodní přípravy. Čtyři neděle v řadě jsme tedy s manželem strávili ve společnosti lektorky a několika dalších párů, kde jsme se učili, jak relaxovat nebo jak může být partner nápomocný. Taky jsme sledovali nespočet videí s věsměs domácími porody, kde hrála relaxační hudba, rodilo se do bazénku a všechno to vypadalo strašně pohodově. Já nikdy nepochybovala o tom, že chci rodit v porodnici, že věřím lékařům, a jen samotná představa, že se nedostanu do nemocnice včas, mě děsila. Proto mi úplně nesedl postoj, jaký měla samotná lektorka k lékaři vedeným porodům. Monitorování miminka, epidurál, oxytocin, nástřihy, vyvolání porodu, nedejbože sekce - dozvěděli jsme se spoustu důvodů proti všem těm vymoženostem, které mohou přirozený průběh porodu narušit. Až měl člověk pocit, že se proti rodičkám spojuje farmaceutická lobby i nemocniční personál, který chce mít vše co nejrychleji za sebou. Já i manžel jsme k tomu přistupovali střízlivě - některé otázky jsem konzultovala s gynekoložkou, skvělou lékařkou s dlouholetou praxí z porodního sálu. Rozhodla jsem se, že si z obou pohledů vezmu to, co považuji za správné já. Pokusím se relaxovat, pracovat s dechem, ráda si pustím relaxační hudbu i meditace, zároveň se ale nebudu bránit žádným zásahům, pokud mi je doporučí zdravotníci. Věděla jsem ale, že epidurálu se kvůli vpichu do páteře rozhodně ráda vyhnu.

Dlouho to vypadalo, že kvůli těhotenské cukrovce, poloze miminka i jeho velikosti, která se zdála větší, než by měla být, bude nakonec nutné rodit sekcí a vše, co jsem se naučila na kurzu, bude k ničemu. Nakonec se ale miminko umoudřilo a já měla radost, že budu moci využít doprovodu duly, kterou mi díkybohu doporučila gynekoložka s tím, že má dobré vztahy s personálem v Podolí, kde jsem se chystala rodit.

Poslední týdny byly ve znamení modliteb, aby se miminku chtělo na svět aspoň trošku dřív, než byl stanovený termín - vzhledem k tomu, že jsem neměla úplně skvěle kompenzovanou cukrovku a občas jsem si musela píchat i inzulín, se v takových případech obvykle přistupuje k vyvolání porodu právě v den termínu nebo v několika následujících dnech. Mě navíc hodně trápil vysoký tlak, který mi vyskočil navzdory tomu, že jsem ho měla v těhotenství velmi nízký. Starosti mi dělaly i zprávy o tom, že plodové vody je víc, než by mělo. Přála jsem si, aby už bylo dítě v pořádku venku, takže jsem s nadšením přijala možnost vyzkoušet týden před termínem Hamiltonův hmat (po pár bolavých stazích a krátkém krvácení se nedělo vůbec nic) i nabídku hospitalizace s vyvoláváním porodu den před oficiálním termínem.

Do porodnice jsme tedy jeli s manželem v klidu v plánovaný den, vzali jsme to přes kavárnu a já spíš než vystrašená byla vzrušená z představy, že možná už ten den, ale nejpozději do dvou, tří dnů (podle toho, jak budu reagovat na vyvolávací tabletku), uvidím našeho syna. Dokonce jsem si ani moc nepřipouštěla zprávu, kterou mi poslala kamarádka se stejnou diagnózou, jíž porod vyvolávali před 14 dny - popsala to jako tu nejstrašnější hrůzu, které se mám vyhnout za každou cenu. Jí samotné po 24 hodinách v nejhorších bolestech nakonec museli udělat císařský řez.

Já se v klidu nahlásila na oddělení rizikového těhotenství, kde jsme (díkybohu za to rozhodnutí) požádali o nadstandardní pokoj, jinak by mě manžel mohl vidět až na porodním sále. Po krátké prohlídce, kde konstatovali, že hrdlo je uzavřené a na přirozený porod se pravděpodobně nic nechystá, mi kolem desáté ráno zavedli onu vyvolávací tabletku. Já byla dobře naladěná, na pokoji jsem měla manžela, který pracoval, koukali jsme se, pokud si vzpomínám, na televizi, a první hodinu se nedělo vůbec nic. Byla jsem zklamaná, strašně jsem si přála porodit do tří hodin tak, jak to prý měla při vyvolávaném porodu kdysi moje maminka. S sebou jsme měli relaxační hudbu v mobilu a byli jsme domluveni s dulou, že přijede hned, jak mě z oddělení pošlou na porodní sál. Když mě po hodině zavolali na první monitory, začínala jsem cítit něco jako menstruační bolest, která se po půlhodince pod monitorovacími pásy změnila v pravidelné a dost bolestivé kontrakce. Je to tady, pomyslela jsem si. Jak moc jsem se mýlila!

O hodinu později jsem se bolestí už nemohla hýbat, takže mě vyšetřili a lékař zkonstatoval, že jsem otevřená na 1 cm a že s tímhle tempem půjdeme brzy na sál. Jo, to mi dodalo kuráž, zpět na pokoj jsem se doplazila sama a docela vítězoslavně hlásila manželovi, že brzy budu rodit a že to docela dobře zvládám. To bylo kolem druhé odpoledne. Ty kontrakce bolely jako silné, velmi silné menstruační bolesti, já se třásla, potila a přestávala jsem vnímat čas. Volali jsme dule, která nám poradila horkou sprchu a mě trošku mrzelo, že se zatím nechtěla řítit k nám - prý ale na vše bude ještě dost času. Ve sprše už jsem místo snahy dýchat nadávala a stihla ještě napsat mamce, jak hrozně, ale opravdu hrozně to bolí. Manžel byl se mnou, pomáhal mi vstát, sušil mě a já děkovala za tu možnost, že může být na pokoji se mnou. Nedovedu si představit absolvovat tohle v pokoji s cizími ženami čekajícími na vlastní porod. Dvě hodiny po poslední prohlídce přišla studená sprcha - ačkoli to bolelo jako blázen, porod se neposunul ani o kousíček. Řekli mi, že mi zavedou nějaký další hormon, který by měl otevírání pomoci - pokud ne, ten den se ještě pravděpodobně nic nestane. Venku už byla tma, já se třásla bolestí opět ve sprše, odkud mě každou chvíli odváděly sestry zpět na monitory, které jsem téměř nevnímala. Neustále se jim nelíbilo, že syn pravděpodobně spí, a záznam se tak musel několikrát opakovat. Byla jsem už tou bolestí úplně vyčerpaná a když mě vzali na další prohlídku lékařem, čekala jsem, že už budu otevřená alespoň na 3 cm a na ten sál mě někdo odveze. Místo toho mi jen oznámili, že se stále nic nezměnilo a sestra mi přijde dát injekci na zastavení kontrakcí, abych si aspoň na chvíli odpočinula. Usnula jsem kolem desáté večer, kolem půlnoci mě budili na monitory a někdy okolo čtvrté ráno jsem budila manžela s tím, že mě to už zas strašně, ale strašně bolí a že už určitě každou chvíli porodím. Když mi pak opět točili monitory, už jsem tam hekala a nedokázala vydržet sedět tak, jak bylo kvůli pořízení záznamu žádáno. Z monitorovací místnosti jsem už nedokázala ani vyjít po svých. Na pokoji jsem už pak jen brečela, že to nevydržím. Pak to mám celé zase v mlze, vím jenom, že mě okolo deváté ráno konečně viděl doktor, který mi oznámil, že jsem otevřená na 2 cm a s manželem se můžeme přemístit do oddělení porodních sálů. Hlesla jsem, že tam rozhodně nedojdu, a žadonila, jestli mi můžou dát něco proti bolesti. COKOLIV. Prý si mám okamžitě říct zdravotníkům, kteří mě převezmou na sále.

V porodním boxu nás o půl desáté přijala milá porodní asistentka. Já jsem skoro brečela a prosila jak malé dítě o epidurál (ano, o ten, co jsem ze začátku považovala za něco vyloučeného). Asistentka doporučila nejprve provést klystýr, pak prasknout vodu (která zatím sama neodtekla) s tím, že na epidurál bude čas potom. Manžel volal dule, která slíbila, že dorazí zhruba do dvou hodin. Já už v té době neměla moc pojem o čase, nekonečná mi byla každá minuta. Bolesti předešlého dne mi přišly v porovnání s těmito “skutečnými” kontrakcemi úplně směšné. Na toaletě jsem po klystýru jenom křičela, na lehátku mi pak praskli vodu a já jen úpěnlivě prosila o ten epidurál - měla jsem pocit, že bych bez něj raději umřela. Vzpomínám si na úplnou beznaděj, kdy jsem se svíjela na lehátku, manžel nevěděl, jak mi pomoci, dula byla na cestě a já dávno zapomněla na jakékoli teorie o relaxačních technikách, na dýchání, na hudbu, co jsme měli s sebou. Anestezioložku, když konečně přišla, jsem vnímala jako anděla. Okamžik, kdy mi vpíchli jehlu do páteře v době, kdy jsem byla na vrcholu nejsilnější kontrakce a řekli, že se nesmím pohnout, si pamatuju jako ten nejhorší v životě. Příchod duly a částečné odeznění bolesti o patnáct minut později zase jako jeden z nejkrásnějších.

Cítila jsem se jako v ráji a moje dula mi později popisovala, jak snadno se se mnou pracovalo - vstávaly jsme, seděla jsem na toaletě, prodýchávala kontrakce, které byly bolestivé, ale snesitelné, a ona mě mezitím skutečně posílala do stavu částečné hypnózy. Byly to opravdu krásné dvě hodiny, během kterých jsem se otevřela až na 7 cm. Jenže bolest se začala vracet a já věděla jediné - do toho pekla už nikdy nechci zpátky. Bohužel mi řekli, že další epidurál mi už dát nemohou, mohl by zastavit porod, a já se zase ponořovala do tmy.

Následující čtyři hodiny jsem totiž strávila v strašlivých bolestech, neschopna soustředit se na nic než zvládání těch nekonečných vln, které sice sílily, ale bez efektu. Nevnímala jsem vůbec, že už manžel s lékařkou, porodní asistentkou i dulou řešili, že se porod téměř zastavil, já se dále neotvírám a dítě se neposouvá tak, jak by se očekávalo. Kdyby mi někdo tuhle situaci popsal pár dní dopředu, řekla bych, že se asi zblázním strachy o syna, jenže, a teď budu upřímná, jsem úpěnlivě myslela na jediné - ať tahle příšerná agonie skončí. Jakkoli. Představovala jsem si, jak upadám do bezvědomí, a reálně jsem byla možná jen kousek od toho. Porodní asistentka i dula se shodly, že jediným řešením, které odvrátí sekci, jež se zdála čím dál víc nevyhnutelná, bude píchnutí oxytocinu. Já byla ve stavu, kdy bych odsouhlasila úplně vše, o to horší pro mě bylo, když mi jej lékařka odmítla podat s tím, že by ještě počkala. Vzpomínám si, jak jsem se křečovitě držela čehokoli, co mi přišlo pod ruku, jak ta zatracená bolest neustávala a jak asistentka podle monitoru konstatovala, že děloha pomalu přestává spolupracovat a kontrakce slábnou.

Když konečně vběhla lékařka, aby mi píchla oxytocin, byla jsem šťastná. Pouhých pět minut po tom také oznámila, že jsem se ze 7 otevřela už na 9 cm a ačkoli to ještě není kýžených 10, můžeme jít tlačit. A já tlačila, tahle fáze mi už vlastně nepřišla tolik bolestivá ani nijak náročná. Když začali chystat stolek pro dítě a na sál přišel pediatr a další lidé, věděla jsem, že už jsem kousíček od cíle a to mě nadopovalo nevídanou energií. Krátce po šesté večer byl syn konečně venku.

Položili mi ho na břicho, přišel mi dokonalý a opravdu mě zavalila vlna něhy spojená s obrovskou úlevou. Je krásný, otevírá pusu… A nekřičí. Mně osobně to v tu chvíli nepřišlo vůbec nepatřičné, ostatním ale ano, takže mi jej po pár sekundách odnesli. Vůbec jsem vlastně nevnímala šrumec, který tam nastal, když se personál bál, že je miminko v nepořádku, naštěstí se ale rozplakal a brzy nám jej, už zabaleného, přinesli zpátky. Díky pohotové dule a laktační poradkyni v jednom se mi hned přisál k prsu a já si v tu chvíli užívala absolutní euforii. Odchod placenty jsem téměř nevnímala, stejně tak jeden steh, který mi lékařka sešila bez umrtvení. Bylo mi to jedno, v porovnání s bolestmi před tím to bylo úplně nic. Nebyl nutný nástřih, neměla jsem vážnější poranění. Na sále jsme zůstali s manželem a synem sami, mně dovezli colu a čokoládu, což mě v danou chvíli, po třiceti hodinách bolesti a čtyřech měsících na přísné diabetické dietě, udělalo snad šťastnější než pohled na manžela láskyplně držícího syna.

Po asi dvou hodinách jsem ze sálu odešla. Po svých. Klepala jsem se a špatně se mi dýchalo, jinak jsem ale nevnímala žádnou bolest, odmítala nabízená analgetika. Najednou ze mě spadla obrovská tíha a já se těšila, až se konečně vyspím. Nebýt problémů s tím, že manžel pak nemohl dva dny vidět syna i mě mimo omezené návštěvní hodiny, a ihned po porodu musel odjet domů, na obláčku euforie bych se vezla ještě několik dnů. Ale i tak byl ten pocit skvělý.

Navzdory tomu, že jsem si ve chvílích mezi kontrakcemi říkala, že už si toto NESMÍM nikdy víc dovolit znova zažít, už po pár dnech štěstí s novorozencem jsem prohlašovala, že do toho půjdu klidně znova.