Během těhotenství jsem se o průběh porodu zajímala pouze okrajově a informace jsem záměrně spíše vytěsňovala. Nezajímalo mě, jak moc je porod bolestivý, jak moc může být dlouhý, jak velmi může být komplikovaný, jaké druhy poporodních komplikací existují, nějaké propichování plodové vody jsem si vůbec nepřipouštěla. Nejdůležitější pro mě bylo, že se miminko dobře vyvíjí a daří se mu. Porod je zkrátka porod, to víme všichni, ne orgasmus (škoda). Žádný transcendentální nebo magicky ženský prožitek jsem v něm tedy neměla snahu hledat.

Můj zdánlivý nezájem” o průběh porodu podpořil rozhodnutí najít si dulu. Někdo musí vědět, co se děje. A navíc nebylo jisté, že manžel - v té době pracující v zahraničí - porod stihne. Dula mě přesvědčila, ať si sepíšu porodní plán. Myslím, že na dnešní dobu, kdy ženy chtějí rodit v orosené trávě za svitu měsíce, spočívající v klíně partnera a s věncem na hlavě, byl dosti nenáročný a podmíněný formulí, že si všechno tohle přeju jen v případě, že při porodu nedojde k žádným komplikacím.

Termín byl stanoven na 12. 2. V den D se ale nic nestalo. Ani týden potom ne. Ani deset dní poté ne. Ošetřující lékař ve FN Ostrava mi kladl na srdce, ať se dost hýbu. V Beskydech nebyl problém skákat i s devítiměsíčním břichem po kopcích jako březí kamzík. Také jsem složila asi sto kilo topného dřeva do sklepa. Stále žádní poslíčci, žádný odchod hlenové zátky, a už vůbec ne prasklá voda… Můj lékař patřil k těm trpělivým, čekal se mnou. Ale když se stále nic nedělo, opatrně mi doporučil porodu pomoci. Opět jsem se záměrně neinformovala. Byla jsem nervózní z toho, že se miminku nechce ven, přestávala jsem se sama cítit dobře. Jen za dobu, kdy jsem přenášela, jsem na váze přibrala dvě vodnatá kila. Už se mi nechtělo čekat, až se miminko začne řídit kalendářem. Bála jsem se, že už mu u mě nemusí být dobře.

K vyvolávanému porodu jsem tedy nastoupila řádně neinformovaná. Po přijímacím vyšetření lékař konstatoval, že děložní čípek rozhodně nevypadá na to, že bych během následujících hodin přirozeně porodila. Do děložního hrdla mi poté zavedl hormonální tabletu, která měla za úkol spustit celý proces porodu. Do několika hodin začaly první kontrakce. Na pokoji jsem si vesele poskakovala na gymnastickém míči v rytmu oblíbených songů a říkala si, že s tím porodem všichni tak akorát nadělají. Sladká nevědomost prvorodičky. Záhy jsem se přesunula na porodní pokoj, kam za mnou brzy na to dorazila má lehce alternativní dula v zácviku, ověnčená zkušenostmi z vlastních tří porodů, a manžel, který díky tomu, že si miminko dávalo na čas, pohodlně dorazil ze zahraničí už před několika dny.

Kontrakce sílily, nabíraly nejen na intenzitě, ale i na délce. Nejdříve mi pomáhaly úlevové pozice - jógová pozice dítěte, také schoulení se do klubíčka. Vystačila jsem si s nimi asi tři hodiny. Moje dula mě ponoukala ke změně pozic, ale já v agónii přestávala komunikovat se světem. Nepřála jsem si, aby na mě kdokoliv sahal, mluvil. Zvládla jsem se dostat do sprchy, kde ještě jakž takž pomáhala teplá voda. Ležela jsem na kachličkách v klubíčku pod teplou sprchou. Klistýr jsem odmítla, protože představa, že bych tohle měla ve svém stavu absolvovat, byla naprosto nepřijatelná. Nechala jsem si píchnout oxytocin. Tady je asi na místě říci, že mám opravdu, opravdu, opravdu velmi nízký práh bolesti a obyčejný zubní kaz si nechávám opravovat s dvojitou dávkou anestetik. Brzy jsem začala doslova žebrat o epidural, i když původní záměr byl samozřejmě rodit bez. Pro aplikaci ještě nenastal správný moment, nebyla jsem dostatečně otevřená. V dřepu a za pomoci hlubokého a intenzivního, skutečně psího, dýchání, jsem se během půl hodiny dokázala otevřít o několik centimetrů. Porodní asistentka zajásala a jala se hledat doktora s kouzelnou injekcí. Rodila jsem v noci a vedle probíhal dost komplikovaný porod, takže doktor nedorazil. Porodní asistentka na mě spiklenecky mrkla se slovy: Mamko, co kdybychom to zkusili bez.”

Porod je skutečně velmi intenzivní prožitek. Pro mě byla naprosto paralyzující bolest, která šla opravdu daleko za hranice toho, co jsem o ní dosud věděla. Zde se ale hodí říci, že indukované porody jsou prý o něco bolestivější než ty přirozené. Tělo se nestihne přirozeně připravit a pod vlivem uměle podaných hormonů, které porod urychlí, musí odpracovat stejnou práci v kratším časovém úseku. Sáhla jsem si pod dno. Myslela jsem, že to nezvládnu. Pomohla mi ale chladná logika - takhle to příroda uzpůsobila, musí to prostě jít. Myslela jsem na slova přijímající sestry: Když to šlo tam, musí to jít i ven.” Chtěla jsem to všechno zastavit, chtěla jsem, aby se celé těhotenství odestalo. A nejvíce deprimující představa byla ta, že žádné tlačítko REW prostě neexistuje a musím to absolvovat až do konce, ať chci, nebo ne. I kdyby se měla bolest zestonásobit. Také jsem ztratila kontrolu nad svým tělem i psychikou. Když mi sestra s první tlačící kontrakcí kladla na srdce, ať ještě netlačím, že hrozí natrhnutí hráze, opáčila jsem, že je mi to úplně jedno, že už to chci mít za sebou. Pomáhal mi intenzivní křik, za který se dodnes upřímně stydím. Když jsem cítila, že odchází stolice, které naštěstí nebylo moc, vyrazila jsem manžela z porodního pokoje. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Když sestra zahlásila, že vidí hlavičku, nechala jsem ho zavolat zpět, protože jsem nechtěla, aby o ten okamžik přišel. V mezičase mu doktor - očividně gay - s typickou dikcí nabídnul, že mu uvaří čajíček. Jak rádi na to dneska vzpomínáme. Celý tým mě v závěru povzbuzoval - ještě dvě zatlačení, ještě jedno zatlačení… A pak ten tlak konečně povolil a na břicho mi položili našeho chlapečka. Neplakala jsem dojetím ani vyčerpáním, byla jsem strašně zvědavá, jak vypadá. Pamatuju si, jak se na mě manžel usmál a s rozzářenýma očima mi řekl: Máme syna.” Od prvních kontrakcí k této větě uběhlo pouhých osm hodin.

Čekalo mě drobné šití, asi sedm stehů. Během tohoto zákroku si syna převzal muž a položil si jej na holé tělo. Jak už jsem napsala výše, můj porodník měl zjevně jiné preference. Spontánně mě napadlo, kolik toho může vědět o ženské estetice tam dole a doufala jsem, že mi to “udělá” hezky. Estét to ale byl, protože mě několikrát upozornil, že pokud se neuvolním, zůstane mi jizva, což tedy opravdu nebude vypadat hezky. To mě uklidnilo. Na kontrole po šestinedělí moje gynekoložka jeho krejčovskou práci upřímně pochválila

K celému porodu a míře bolesti jsme se s manželem ještě několikrát vrátili. Dodnes mi vyjadřuje obdiv nad tím, že jsem to zvládla. Stejně si myslím, že mnohem osobnějším a sbližujícím prožitkem byla moje následná rekonvalescence. Když mě viděl se studeným obkladem mezi nohama, protože hojící se nástřih strašně bolel. Když mi vařil maliníkový čaj, když mě viděl dřepět v poporodní neformě ve škopku s dubovou kůrou. Až za několik týdnů po porodu jsem se odvážila muže zeptat, kde vlastně stál a co viděl. Dodnes mi nepřiznal, že stál u nohou… a asi viděl opravdu dost.

Myslím, že v porodu je vtěsnaná opravdová podstata lidského bytí. Ženu ze mě neudělal první sex nebo svatba, ale právě porod. Mému synovi je dnes zhruba rok. Pomalu s manželem začínáme plánovat druhé dítě a já se na porod vlastně těším. Jestli bych tentokrát udělala něco jinak? Nejspíš ne. Opět bych se odmítla obklopovat zbytečnými a individualizovanými informacemi a věřila bych především zdravotníkům. Můj porodní plán nebude delší než nyní a opět to zkusím bez epiduralu. Hlavně ať vše proběhne bez komplikací.