Já jsem se o přirozený porod začala zajímat už před pěti lety, kdy jsem poprvé zatoužila po miminku, takže jsem už měla hodně nastudováno a moc mě lákala představa porodu doma. Když jsem to Kubovi poprvé řekla, byl absolutně proti. On sám měl velmi náročný porod a myslel si, že mu porodnice zachránila život. A protože jsem ho u porodu chtěla mít, rozhodla jsem se, že se zaregistruju v Neratovicích. Naštěstí Kuba se mnou celé těhotenství hodně prožíval, sám si začal studovat informace a při tom vyplulo na povrch i to, že jeho porod takhle vůbec být nemusel a že chyba byla na straně lékařů. Ve druhém trimestru jsem ho pak dotáhla na kurz hypnoporodu – po kterém nakonec sám řekl, že porod doma není zas tak špatná myšlenka. Definitivní rozhodnutí však padlo ještě později. Potom, co jsem si musela sama v sobě zpracovat, že z myšlenky je reálná možnost se všemi důsledky a obrovskou zodpovědností.

Hodně jsem studovala možná rizika, jejich pravděpodobnost a řešení, přijala i možné negativní důsledky našeho rozhodnutí. Trochu byl problém sehnat ochotnou PA, takhle relativně na poslední chvíli a ještě s prázdninovým termínem, ale nakonec jsme našli dvě skvělé. K nim jsem pak chodila i na poradny. Moje gynekoložka mě jen stresovala a já zase ji, protože jsem odmítala vaginální vyšetření, ogtt a ultrazvuky jsem si vybírala. Navíc jsem ke všemu vegan, takže jsem k ní na konci přestala chodit úplně. Do Neratovic jsem se registrovala a napsala si i porodní přání, byla to pořád jedna z možností, když se mně nebo PA nebude při porodu něco zdát. Ale doufala jsem, že k tomu nedojde. Vůbec to tam na mě nepůsobilo dobře a při těch dvou návštěvách a našich otázkách nám místní PA a pak i doktorka sama řekla, že při našich požadavcích taky můžeme rodit doma. :D

Byla jsem fascinovaná tím, že nám všechno tak hezky vycházelo, že ve mně skutečně roste naprosto zdravé miminko. Sehnala jsem i porodní bazének a dokonce jsme se stihli vzít (dva měsíce před termínem mě Kuba požádal a za další měsíc byla krásná zahradní svatba). Jen jsem trochu měla obavy nejdříve z předčasného porodu, protože díky té práci se svatbou vypadalo miminko podezřele nastartovaně, a pak zase z přenášení, když minuly dva termíny a nic se nedělo. Zoey se nakonec rozhodla k nám přijít v den třetího termínu podle PA.

V 8 hodin ráno mě začalo pobolívat břicho, ale to jsem ještě myslela, že to jsou zaražené prdy. :D V 9 jsem poslala Kubu do práce, že kdyžtak zavolám, kdyby se to rozjelo. Už jsem se sice místy kroutila bolestí, ale pořád to působilo spíš jako střevní potíže. Po odjezdu Kuby jsem si stáhla aplikaci na měření kontrakcí a zjistila jsem, že je to po dvou a půl minutách a trvá to minutu. Plus jsem si všimla, že mi u toho tvrdne děloha a vytahuje se trochu nahoru. To už mě přesvědčilo, že opravdu rodím. Ale byla jsem pořád v klidu, věděla jsem, že to může přejít. V 11 stále stejné tempo a kontrakce už začaly být výživné, musela jsem se u toho hodně kroutit a třást pánví. Stresovalo mě, že jsem věděla, že jedna PA je u porodu a když jsem v tu dobu zkoušela volat té hlavní, tak to nebrala. Za půl hoďky mě to při kontrakci začalo srážet na kolena. Představa bezbolestného, nebo dokonce orgasmického porodu brala za své.

Před polednem volám Kubovi, ať přijede a zkusí ještě zavolat PA. Začala jsem mít strach, že bez PA budu muset do porodnice. Naštěstí se PA ozvala, že jen vyspávala po porodu a jestli má přijet. Já jsem se ještě cítila dobře a pořád jsem nevěděla, jak dlouho to bude trvat a jestli to úplně neustane, takže jsme se dohodly, že pojede udělat pochůzky a že zavolám, až ji budu potřebovat. Ve 14 hodin se síla vln ještě vybičovala a já začala litovat rozhodnutí poslat PA na pochůzky. Naštěstí ji Kuba zavolal a dohodli se, že zatím přijede ta záložní PA, co už měla po porodu a večer se vystřídají. Šla jsem si zatím lehnout, z rána jsem věděla, že když ležím, tak se to lehce zpomalí a bolesti zmírní. Ale už i tak jsem musela hodně hučet a prodýchávat. Kolem 15. hod. dorazila PA, já šla na záchod, kde mi odešla hlenová zátka, a na mě plně dolehlo, že tohle už nezabrzdím. Jakmile jsem vstala, kontrakce zase nabraly na síle. Takové, že mě to nejen sráželo na kolena, ale už to nešlo ani prodýchávat a já musela křičet. Kuba mezitím stihl připravit bazének, takže jsem do něj před 16. hod. vlezla, praskla mi voda (žádnou úlevu jsem teda necítila) a začalo rodeo. Takovou šílenou bolest jsem fakt nečekala a nepochybuju, že kdybych byla v porodnici, odhodím porodní přání a perte to do mě, cokoliv.

Řvala jsem jako lev a moje tělo začalo na vrcholcích vln křečovitě tlačit. Vůbec to nešlo ovládat, bylo to, jako by se snažilo vytlačit bolest. Cítila jsem, že na jedné straně mám pořád lem čípku, ale moje tělo na to dlabalo a tlačilo jak šílený. Myslela jsem, že když příjdou tlačící kontrakce, tak se jde do finále, ale já po hodině neviděla žádný posun, pořád jsem cítila lem a hlavičku, jak se snaží stranou protlačit. To jsem pocítila první strach, že to nezvládnu. PA mě naštěstí uklidnila, že posun tam určitě je, jen že to prostě jde pomalu po milimetrech a namíchala mi směs aroma olejů na zajití čípku. Tou jsem si pomazala celé tělo, i uvnitř, a taky vlasy, takže jsem asi vypadala jak rákosníček, ale bylo mi všechno jedno. Od chvíle, co jsem vlezla do bazénu, jsem měla až do konce zavřené oči a vnímala hlavně své tělo a Kubu, který byl se mnou, hladil mě a dával napít. Jeho přítomnost mi hodně pomáhala – a to jsem původně uvažovala, že ho tam mít nechci, protože v knížce Aby porod nebolel autorka přítomnost muže u porodu nedoporučuje.

Ve 20 hodin přišla moje hlavní PA, ale vnímala jsem to jen v dálce. Vím, že si šeptem předávaly informace a mě napadlo, jestli třeba není něco v nepořádku a nechtějí mě jen vystrašit. Ale to bylo jen na okraji mého zájmu, soustředila jsem se hlavně na můj tmavý mokrý svět plný nekonečného vlnobití. Už i mezi vrcholky vln to hodně bolelo, ale tak nějak snesitelně, že jsem vždycky u toho vypla, svalila se jak hadrová panenka na kraj bazénku a snažila se zklidnit dech a nabrat sílu na další vlnu. Když se PA vystřídaly, už jsem cítila hlavičku na dva články prstu od okraje pochvy. Naučila jsem se během porodu efektivně odpočívat, takže jsem ani nebyla unavená a ke konci jsem měla dokonce hodně energie.

Asi po hodině byla hlavička na jeden článek prstu od okraje a já už začala být zuřivě odhodlaná, že už to chci mít brzo za sebou. Začala jsem hodně podporovat tlačení – stejně trvalo další hodinu, než jsem hlavičku dotlačila až na hráz. Když jsem ji cítila skrz tu nemožně úzkou štěrbinu, tak mě přepadla druhá krize. To prostě není fyzicky možný tím tu hlavu prorvat!

Zápasila jsem s tím další hodinu a ke konci mi už bylo jedno, jestli se u toho roztrhnu až k bradě, a prostě jsem řvala, tlačila, vrčela a v mezičase se vlnila jak had a zkoušela se v mezivlní víc hýbat a polohovat. S každou kontrakcí hlavička vylezla o trochu větší částí a pak se zase vrátila. Nakonec se mi podařilo ji dotlačit do půlky, takže jsem pro mě nekonečnou chvíli byla s celou hlavičkou šprajclou mezi nohama, čekala na další kontrakci a snažila se i přes tu nepředstavitelnou bolest uvolnit. Na další dvě kontrakce prošla celá hlava a já už nečekala a vytlačila i tělíčko Kubovi do rukou – a ten mi dceru pod vodou podal.

Ve 23 hodin se tedy narodila Zoey, 3,8 kilo štěstí. Při porodu byla plně vědomá a chvíli se na nás jen tiše koukala. Pak začala vykašlávat plodovku a trochu si pobrekla. Myslela jsem, jak budu brečet dojetím, ale já byla jen šťastná, že jsem to fakt dokázala, a byla fascinovaná naší dokonalou holčičkou. Byla nepomačkaná, růžová a nádherná. Měla jen vrstvu mázku, nejvíc na zádech a ten se do dvaceti minut sám vstřebal. Vylezla jsem hned z bazénku, kde už byla po tolika hodinách dost chladná voda a pak jsem se všichni hodinu mazlili na gauči a já zkoušela nechat ji samu najít prso. To se teda moc nedařilo, takže když se začala zlobit, že ji to nejde, pomohla jsem. Jinak vlastně až po hodině nás napadlo se podívat na pohlaví, měli jsme to jako překvapení, ale v tu chvíli to prostě vůbec nebylo důležité. Až pak muž odstřihl pupečník.

Poslední porodní hodinu měl Zoey na sobě Kuba a já se s pomocí PA snažila nějak vypotit placentu, která sice byla uvolněná, ale nechtělo se jí. Kontrakce jsem neměla a už jsem se bála tlačit. Nakonec jsem musela ve stoje ve sprše zatlačit a zároveň zatáhnout za pupeční šňůru.

Co se zranění týče, překvapivě jsem se prakticky nepotrhala, jen pár kosmetických prasklinek. Jen jsem si tím šíleným sedmihodinovým tlačením vytlačila část konečníku – a to teda bolelo.

Poznatky:

  1. Porod sakra bolí, ale je možné, že u mě to bylo takové psycho taky tím, že se Zoey rozhodla přijít polohou záda na záda, což jsou prý obecně delší a náročnější porody. Tak příště prosím orgasmicky. :D
  2. Příroda je prevít, takže v zájmu zachování rozmnožování bolest rychle zapomenete. Já už si teď týden po nedokážu vybavit, jak přesně to bolelo.
  3. Při porodu si pravděpodobně vytlačíte zadek naruby a to bolí další týden, plus se s tím nedá sedět, ani stát. Já se tohle třeba vůbec nikde nedočetla, takže nemáte zač, prvorodičky. :D
  4. Porod placenty může být taky porod.
  5. Existuje čtvrtá doba porodní - když se poprvé po porodu snažíte vykadit.
  6. Žena zvládne porodit hlavičku téměř bez poranění i bez přípravy, když na to jde svým tempem. Jsem si plánovala, jak budu masírovat hráz a dělat vaginální napářky a nějak to vyšumělo. To samé s maliníkem - teda ne, že by ho moje děloha potřebovala, cvičila bez přestání 15 hodin v dvouminutových až minutových intervalech, úplnej Rambo. :D
  7. Porod může být úžasný, posilující zážitek. Jsem na sebe, na Kubu a na Zoey nesmírně hrdá a lásku bych mohla rozdávat na všechny strany. :)