V koupelně mě překvapil pohled do zrcadla. Vypadala jsem nějak jinak. Nevím, jestli nevyspale, unaveně, starší, ne ve své kůži, prostě ale jinak. Už u snídaně (nepamatuju si, co jsme měli), mě začalo bolet břicho. Takové vlnky jako při menstruaci, pravidelně po 20 minutách, po 30, po 15. Udělala jsem houbovou polévku, kterou jsem si umanula sníst než se narodí miminko, protože se mi nezdála jako bezpečné jídlo při kojení. Celý den mě břicho bolelo, ale vlastně pořád v nepravidelných intervalech. Až večer se to zpravidelnilo. Po 15, po 10 minutách. Tak jsem se rozhodla, že půjdu spát. Co s tím, že jo. Šla jsem do sprchy, kde to skoro ustalo. Ještě jsem se podívala na super úplněk a jeho částečné zatmění. Ale jen co jsem lehla do postele, kontrakce se začaly znovu probouzet. A když byly po pěti minutách, začala jsem zvažovat, jestli bychom neměli vyjet do porodnice. Pak jich přišlo několik po třech minutách a ty mě přesvědčily, že jo. Spolu s mou sestrou Pavlou, která mě doprovázela k porodu, jsme vyrazily.
V porodnici jsme byly před půlnocí. Kontrakce po třech minutách, tak jsme si říkaly, že Anička s námi už třeba posnídá. Po zdlouhavém přijímacím vyšetření nás odvedli rovnou na porodní pokoj. Byla v něm hrozná zima, protože bylo parné léto a klimatizace jela naplno. Udělaly jsme si pohodlí. Pavla konstatovala, že je to super, že nás tam dali rovnou, že tam jsme spolu, že to tak postupuje a vůbec. A v tom přišla sestra nám říct, že je tam jedna maminka, která už bude pomalu rodit, a že ten „náš“ porodní box budou potřebovat, takže nás přesunou. Mě na oddělení rizikového těhotentství, ale Pavlínka se mnou jít nemůže, protože tam nesmí příbuzní.
Doteď si vyčítám, že jsme nebyly asertivní a neřekly jí, že nikam nepůjdeme.
A tak jsme se zase sbalily a šly, přímo dveřích jsme potkaly známého zpěváka se ženou, které jsme viděly už na příjmu. Byli to oni, kdo dostal náš porodní box a přednost při porodu dítěte, i když paní už rodila podruhé.
Na oddělení rizikového těhotenství jsem byla více než pět hodin. Sama. Nespala jsem ani minutu. Sprchovala jsem se, dvakrát musela na monitor a jednou na vaginální vyšetření (tu noc podruhé). Znovu s Pavlou jsme se potkaly až ve čtvrt na sedm. Celou dobu na mě čekala na chodbě u příjmu, mezi hučícími automaty na jídlo a pití. Taky nespala.
Moje kontrakce mezitím dost ztratily na intenzitě a to jak na četnosti, tak na bolestivosti. Na porodním boxu číslo 6 jsme se zase vybalily a já jsem se šla probudit do sprchy. Přišla se nám představit porodní asistentka, která mi hned zavedla klystýr, se kterým jsem souhlasila. Po dalším vaginálním vyšetření (třetím, ale ještě jich pár bude následovat) mi sdělili, že je to „nález k porodu“. Kontrakce zesílily.
Pavlínka se o mě starala, monitorovali mě takovým tím přenosným dopplerem, chodila jsem do sprchy, trošku skákala na míči (málo) a mezi jednotlivými kontrakcemi se snažila ještě na té porodní posteli pospávat. Takhle to šlo v různých obměnách asi až do půl 12, kdy přišla asistentka s tím, že „budem“ rodit a že už tam zůstane. Do té doby se vlastně přišla podívat ještě několikrát, nejzásadněji kolem půl jedenácté zeptat se, zda odtekla plodová voda. Že kdybychom to trošku „pustily“, porod by se zrychlil. S čímž jsem nejdřív souhlasila, pak z toho byla nešťastná, přehodnodnotila to a mezitím voda praskla sama od sebe. Kontrakce se zrychlily, ale neměla jsem pocit, že by byly dost silné. Miminko pořád nesestupovalo. Poslech ozev byl stále v pořádku, podle zdravotníků dcerce nic nechybělo.
Kolem poledne asistentka rozhodla, že „jdem“ na to. Šla jsem se ještě učit správně zatlačit na záchod, protože jsem tomu pořád nemohla přijít na kloub, a na wc prý každý tak nějak ví, co má dělat.
Snažila jsem se.
Tlačila jsem v kuse asi 2,5 hodiny, kontrakce neustále slábly a mně se zdálo, že už mi děloha vůbec nepomáhá, že tlačím „na sucho“.
Byla jsem hrozně unavená a už několik hodin přesvědčená o tom, že jsem na pokraji smrti vyčerpáním. Několikrát mi prolétlo hlavou, že si řeknu o nějaké léky. I když jsem vlastně neměla tušení, jaké by to měly být. Nešlo o to nějak tišit „bolest“. Na tu se dá zvyknout. Chtěla jsem jen, aby to už bylo za mnou. Abych už dokázala porodit hlavičku. To byl zatím největší úkol mého dosavadního života. Se slábnoucími kontrakcemi to ale šlo velmi ztěžka a hlavička se několikrát vrátila zase zpátky dovnitř. Dokonce jsem řekla té asistentce, ať mě příště nastřihne, kdyby to mělo pomoct – a jsem jí neskonale vděčná za to, že mi odpověděla, že by to byla škoda, a že mi to jde dobře.
Když se hlavička konečně narodila, zaslechla jsem, že se nedotočila sama. Přišla nějaká zkušenější doktorka, která navigovala tu moji (která nám již na začátku přiznala, že to bude asistence u teprve třetího porodu). Moc nevím, co jí ta starší říkala, ale Pavle připadalo, že jí jen v klidu udílí rady. Takže nás ani ve snu nenapadlo, že by byla situace nějaká vypjatá. Mě potom, co jsem mezi svýma nohama cítila a nahmatala hlavičku, zalil pocit euforie a na poslední kontrakci jsem porodila zbytek tělíčka.
Jenže za tělíčkem následovala ošklivě žabincová zelená voda. Pupečník, který nás s Aničkou spojoval, byl zašedlý a miminko, které mi podali, fialové (ale krásné) a nehybné. Nepomohla ani masáž zádíček.
Hned mi ji vzaly.
Po tolika hodinách jsme zůstaly s Pavlou samy. Se spoustou krve, která kapala na zem dolů z křesla, kam jsem se už konečně zase posadila. (Rodila jsem v kleče, opřená o opěrku křesla, zády k ostatním přítomným). Byla jsem v nějakém zvláštním šoku, taková nepřítomná, ale jelikož mi asistentka několikrát řekla, že mi miminko hned přinesou, docela v klidu. Jenomže mi ji zpátky nenesly.
Přišly bez ní, ty doktorky. Ptaly se na placentu, která se ještě neodloučila, kontrolovaly poranění, hledaly místa k sešití, to všechno za pomoci ostrých (mi připadalo) kovových nástrojů a pálivé ledové desinfekce.
Pak přišla jiná doktorka, která mi ukázala ze své náruče Aničku zabalenou v peřince, ale nedovolila mi ji ani pohladit, a pak zase hned odešla.
Asistentka mě uklidňovala, že mi jí asi dají až večer. Mezitím doktorky nějak dokázaly vyndat tu placentu – nechala jsem si píchnout injekci na odloučení – ale neustále do mě sahaly a mně to bylo hodně nepříjemné a bolelo mě to.
Když všechny odešly, rozplakala jsem se. Cítila jsem se hrozně opuštěná a podvedená. Vyčerpaná jako nikdy. Po tolika hodinách úsilí nemám svoje dítě. Všichni říkají, že tu bude za chvíli a není.
Do toho volali naši, že jsou na ARO a že jim nikdo nechce poskytnout žádné informace, protože jsem jim prý nedala svolení. Panebože. Nedávala jsem žádný souhlas k ničemu, protože jak jsem asi mohla předpokládat takové komplikace? Jediné, k čemu jsem se celé těhotenství upínala a čemu jsem navzdory své životní situaci věřila, byla moje schopnost porodit silné a zdravé dítě. A to se nestalo. Moje sebevědomí je na bodě nula. Anička málem umřela. Já jsem se z porodního pokoje přesunula na oddělení šestinedělí (do pokoje s maminkami a jejich dětmi, bez svého děťátka) a rozbitá na cucky doufala, že se moje miminko dožije rána.
Anička byla na RESu týden v inkubátoru, téměř dva dny na kyslíku a se sondou v žaludku, utlumená morfiem a s nasazenými širokospektrálními antibiotiky. Domů jsme šly o 14 dní později, potom co jsme spolu byly na týden umístěny na oddělení intermediární péče. A kdesi na obloze měsíc v novu.
Dodnes nikdo neví a není schopen osvětlit, proč k těmto komplikacím došlo. Anička je zdravá, krásná a moc chytrá – ve dvou letech mluví plynule v souvětích, nic jí nechybí.
Nicméně ve mně zůstala pachuť a smutek z tohoto zážitku a doufám, že můj další porod bude mít šťastnější průběh.