Druhé mimino jsme chtěli, plánovali, snažili se a furt to nevycházelo. Takže když jsem pak s těhotenským testem v ruce zjistila, že tohle není jarní únava, nebrala jsem to pořád moc vážně. Spíše než těšení a chystání jsem měla v hlavě varování o tom, že potraty jsou věc běžná. A vůbec. Na rozdíl od mé gynekoložky jsem to brala sportovně. Kontrola? OK. Další? No jo. Nějak jsem zapomněla, že porodnice se řeší už ve 14. týdnu. A vlastně na to ani nechtěla myslet, jen doufala, že to nějak hezky dopadne. A taky dopadlo. Doktorka vytočená z toho, že jsem si nepřiplatila za screening, mi ve 20. týdnu diagnostikovala vcestnou placentu s tím, že nemám počítat s vaginálním porodem. A vůbec - nic nezvedat, nikam nechodit a na muže se raději ani nedívat. Obrečela jsem to hned na chodbě. A protože mi nikdo nic nevysvětlil, začala se pídit po informacích a možnostech – a s tím se konečně dostala i k tomu, že vlastně netuším, kde budu rodit. Jasně, pod barákem Bulovka – ale není to náhodou jedna z těch pekelných fabrik na děti? Není to s Centrem porodní asistence jen populistický trik? A vůbec, jak chci rodit, kromě toho, že hezky?

Porodní asistentka od minula mi nezvedala telefon ani nereagovala na SMS. Jet při druhém čísle víc než hodinu za Prahu, když se prý druhé děti rodí rychleji? A vůbec, kam upíchnu starší dítko? I ambulantní porod nějaký čas trvá a CPA 10 min od domu nakonec nevypadalo tak špatně. A nebo, že by, snad… myšlenka rodit doma se znovu dostala na scénu. A tak jsem to zkusila. Pozdě ale přece. Povedlo se mi sehnat skvělou PA. Až na to že… jsem byla druhá. Podobná adresa, termíny od sebe jen 5 dnů. Pravděpodobnost že porodíme zároveň? Vysoká. A tak jsem se upnula aspoň na CPA. Chodila na všechny možné kontroly, přemlouvala placentu (povedlo se) a plnila systémem dané questy jeden po druhém. Aby mě do CPA vůbec vzali. Domluvila jsem se s kamarádkou zdravotní sestrou, že hlídat bude ona – a kdyby to s PA nevyšlo, odešle mě do porodnice až na poslední chvíli. Přesvědčovala jsem sama sebe, že miminko nejlépe ví, kdy, kde, jak a s kým se chce narodit. Měla jsem to nějak pod kontrolou.

S blížícím se termínem ten pocit mizel. Po porodnici na Bulovce chodili pánové v montérkách a místní PA z toho byly zmatené. Příjmem otřásala sbíječka. Kamarádka nejprve neměla čas a pak ulehla s bacilem. Poslíčky? Pokles břicha? Pravidelné tvrdnutí? Čištění? Odchod hlenové zátky? Ne. Nic nenasvědčovalo tomu, že se událost jakkoli blíží, a v poradně CPA mi to nedokázali ani naznačit. Poprvé jsem rodila 39+5. A teď 39+3 a pořád ani náznak. Začala jsem být nesvá, stejně jako trochu znervózněla moje PA. Maminka č.1 byla ještě taky “v celku”, a to už po termínu. Narychlo jsem si pro jistotu domluvila kontrolu/konzultaci u PA mimo Prahu, na 39+5. Pro jistotu dopoledne dopulírovala byt a vzala s sebou tašku do porodnice i vajíčko, kdyby se něco stalo cestou. Břicho objektivně nevypadalo dole. Miminko nešlo dole nahmatat, zatímco nahoře skvěle. Hm. Tak asi… nevím. Kašlat na to. Je třeba vymyslet program pro batole a břichatce na další týden. Jednou to přijít musí.

39+6 jsem se plně v kondici vzbudila před pátou a už neusnula. Dopoledne čtení holčičce a vaření, pak odpolední nabitý program, stihnout ještě co se dá, koupit dárky, někoho potkat… hned po obědě jsem i s kočárem vyrazila na Letnou a doufala, že dvouletá dcerka vytuhne hned za vrátky. A ne. Do kopce aspoň tramvají, pochodit po obchodech, dokoupit něco pro mimi, pak dále, sezení v zimě, aby se spáč nevzbudil, v 15 hodin kavárna s kamarádkou, kafe a svařák. Už kolem jedné jsem začala mít občasné slabé kontrakce, ale uklidněna PA, že to je jen znamení, že některé ženy to i musí prodýchávat a nic z toho, jsem jim nevěnovala pozornost. S klesajícím sluncem byly trochu častější a silnější, ale to je přece jen dobře, ne? Těším se domů, utahaná jako kotě, pořádně se vyspat, připravit síly na další den. Ještě píšu kamarádce, že se zítra zastavím s dárkem. Pokud se teda nic nepřihodí, ale nevypadá to.

No, ještěže jsem poprosila muže, aby dojel on za námi, a ne my za ním do práce. Stihli jsme nakoupit v bezobalu na Hradčanské. Skoro se pohádat. Nastoupit do tramvaje. A pak už to bylo nějak častěji. Musela jsem se opírat o kočár. Sednout si v tramvaji. Ještě jsem koupila dárek ve Veverkově a pak už cestou na Vltavskou stále častěji prodýchávala a šla čím dál pomaleji. Nad kostelem zářil úplněk. Nahoře ve výtahu na Vltavské se mi kalhotkami rozlilo mokro. Další dávka při nastupování. Dámy mě chtěly pustit sednout si, ale nechtěla jsem nechat flek na sedadle. Další dávka naštěstí až v Kobylisích. Ládví. Poslední zastávka. Eskalátory. Uf. Zlato, jdeme rovnou domů, těším se do vany. Víš, na Vltavské mi praskla voda. Volej PA ať se chystá. Nejkratší cestou jdeme domů. Při odbočce na bahnitou zkratku: Volej, ať už jede. Je 17:38. Je špička. Bude to trvat minimálně hodinu a tohle už není test. Počítám kroky. Jdu nejrychleji, jak to jen jde. Garáž, výtah. Servu ze sebe mokré kalhoty a rovnou lezu do vany. Ani mě nenapadne, že bych udělala cokoli jiného.

Voda je horká a je jí dost, nadnáší mě, a tak jediný tlak který cítím, je ten uvnitř. Nic jiného než dýchání mě nezajímá. Toužím po “dávce drogy”, jak to znám z minula, po malém šlofíčku mezi. Ale sotva kontrakce končí, miminko uvnitř sebou začne mlít. Muž mi upouští a dopouští vodu, aby vana nepřetekla. Registruju, že konečně přišla PA, poslouchá miminko dopplerem, vše je v pořádku. Prosím muže, aby místo obýváku přichystal dětský pokoj hned naproti koupelně. Neumím si představit, že bych se dokázala dostat za dva rohy bytu.

Mám zvarhánkovatělé prsty a poprvé cítím lehké nutkání na tlačení. Ve vodě přestává být příjemně. Drápu se ven z vany jako Samara ze studny a po čtyřech se přesouvám do pokoje. Jak že byla ta fajn poloha na všech čtyřech? Co se v ní hezky relaxovalo i tlačilo? Klečím na zemi, hlavu opřenou o kraj postele. Stahy už vypadají jinak, zvedne se vlna a… pak vyšumí do prázdna. Miminko, pojď! Už se na tebe hrozně těším! Pojď! Ale nic dalšího se nekoná. Místo dávky hormonů a odpočinku pohyby miminka. Prosím PA o kontrolu, vše je v pořádku. Za chvíli vlnky zase mizí, podle zvuku to prý ještě na tlačení nevypadá. Tělo, chci spát! Aspoň pár vteřin! Povede se to tak třikrát. Pak už ne. Lehnu si na postel, přikryju se přehozem, miminko se točí, já hekám a dvouletá dcera se občas přijde od pohádek podívat. Čas? Nevím, hledám polohy, kde bych si odpočinula. Myslím na uvolnění, otevírání, všechny ty poučky. Něco se zase mění. Jdu rychle zpátky do kleku.

Ohó, jaká úleva! První opravdu tlačící kontrakce je tu. Hlavička povyjede, narazí na hráz a zase je zpět. Konečně! Ještě že už vím, že se to má stát hodněkrát. PA mi to připomíná. Není kam spěchat. Ozvy v pořádku. V mezičase se mimino dotáčí. A další. Snažím se vzpomenout si, jak to popisovaly jiné ženy ve svých příbězích. Svézt se na vlně. Nepřehánět. S končící kontrakcí přestávám tlačit, nespěchám. Pauza mezi je tak dlouhá, klidná a bezbolestná! A pak znova. Pomáhám si zvukem. Jde to dobře. Voda stříká. PA už je zakleknutá na značce, rychle horkou vodu na chránění hráze. Přichází pátá vlna a říkám si, proč ne, a hlavička je venku. Volám dceru, ať se jde podívat. Muž za instrukcí PA vymotává mimino z pupečníku, ta uvolňuje ramínko z pod stydké kosti. Já čekám na další, finální stah. Nekonečně dlouho. Je ticho. Všichni čekáme, pupečník tepe, nikdo mě nehoní a miminko je snad v pohodě. A už je to tu. Šup. Tělíčko je venku a za ním snad kbelík vody. Sesunu se ze čtyř na zem, lehám si na záda, miminko v ručníku už mám na prsou. Ach. Ahoj, lásko. Je 21:38.

Užívám si chvilku klidu. Všechno je v šeru, ležím na mokrých podložkách v kaluži, ale je to jedno. Pupečník je krátký, ale stačí, miminko se poprvé přisaje. Pohlaví, aha, jasně to bychom asi mohli zjistit. Ahoj, holčičko!

A pak začne tóčo. Ještě placenta. Dostávám křeč do lýtek. Do stehen. Brutální stah, natvrdo. A znova. Miminko je u mě, nemůžu ho odložit, aniž bychom ho odřízli. A pupečník pořád tepe. Kroutím se jako pochcaný slimák a být v nemocnici, žadoním o ránu z milosti. Kdyby aspoň ty křeče… ale ne, magnezium nepřipadá v úvahu, mohly by se zastavit stahy. Naříkám. Žadoním. Dýchat nemá smysl. Tlačit nelze. Po cca 50 minutách si holčička konečně vzala co potřebovala. PA přestřihne pupečník. Mohu odložit mimi, pohnout se. Trvá to jen chvilku, vykulím se z postele a na jedno snad ani ne zatlačení je venku obrovská placenta. Ach… mohu teď už v klidu “umřít”?

Nejdu. Lezu do ložnice, lehám si do postele. Únavou nemůžu skoro ani dýchat. Chvilka odpočinku, pak sprcha. Skoro omdlívám, nezvládám lézt ani po čtyřech. Ve sprcháči se myju v pololeže. Usušit, klepu se. Zpátky do postele, kontrola poranění. Vypadá to na dva stehy na hrázi. PA vyvařuje nástroje. Nastříkat znecitlivujícím sprejem a šití, paradoxně mnohem víc v pohodě než minule v nemocnici. Prosím o placentový koktejl. Vypiju to skoro na ex. Je půl jedné, dcera konečně odpadla vysílením, chvilku po ní usínám i já. Muž ještě později. V noci se zmítám, děloha se zavinuje. Přikládám miminko. Zvracím vyčerpáním. Nemůžu se ani posadit únavou. Well… tak tohle by ambulantní porod fakt nebyl :-D

Na druhý den se PA zastavila odpoledne. Kromě miminka jsme na sebe koukali jako 3 vyhrabané zombie (dcera byla u babičky). Já ještě neschopná samostatné chůze, muž ve stresu z matriky. A PA? Spala hodinu. Maminka č. 1 se rozrodila cca 4 hodiny po mém velkém finále. :-D

Jestli půjdu i do třetího kola? Tak to se asi rozhodne jinde a jindy. Jedním si jsem ale jistá. Určitě už nechci rodit po náročném dni. Nic takového. Hezky ráno, plna sil, prosím pěkně. A vám doporučuju totéž. <3