Já na sobě necítila nic, poslíčky jsem neměla vůbec, takže jsme s mámou ještě po telefonu vtipkovaly, že to bude pohodový porod, když si vesele běhám po Praze, aniž bych si něčeho všimla. Zároveň jsem dala vědět do práce, že už začínám rodin, takže co nevidět přestanu být k dispozici – a dostala jsem seznam priorit, co je potřeba nenechat rozvrtané. Současně mě stresovalo, že nemám sbalenou tašku, takže se zbytek dne odehrával v hektickém duchu “nevím, co dřív”.

Nakonec jsem vůbec nespala, protože se mi rozjela šílená migréna, bylo mi na zvracení, a jelikož jsem si nechtěla brát prášek, nenapadlo mě nic lepšího než si vlézt do sprchy a tu třeštící hlavu si umýt. V duchu jsem si akorát říkala: tak dneska bych teda rodit nechtěla! Po sprše, někdy asi ve 4 ráno, jsem si přilehla do postele k muži, a kolem 6 mi praskla voda. Vzbudila jsem muže, aby dojel pro auto zaparkované ve čtvrti, kam ještě modré zóny nedorazily, a zatímco jsem dost hekticky balila věci, on dojel na koloběžce pro auto a vrátil se pro mě. Na kalhotky jsem si nalepila vložku, jak nás učili v předporodním kurzu – kvůli testu, zda praskla voda, nebo jen odešla zátka.

Když jsme našli příjem rodiček u Apolináře, už jsem cítila, že ze mě opravdu voda crčí, takže jsem ani neměla pochybnosti, co se děje. Sestra (nebo PA) ve dveřích se mě jako první věc zeptala, jestli jsem s někým domluvená (myšleno jestli mám zaplaceného doktora), tak jsem odvětila, že ne. Pak mě vzali dovnitř, kde jsem různě čekala – na vyšetření, na papírování. Necítila jsem se úplně komfortně, protože muž seděl za dveřmi jen pár metrů ode mě a já u sebe neměla ani mobil, abych mu psala, co se děje. Nakonec mi řekli, že si mě v porodnici už nechají, dostala jsem pásek na ruku a s mužem, který měl ten den učit, jsme se dohodli, ať zatím klidně jede, že mi nic není. Bolesti jsem neměla žádné, jen pocity v podbřišku mi trochu připomínaly menstruaci.

Jako první se mnou komunikovala Ta milá PA, která mi v podstatě hned ve dveřích sdělila, že jsem si nevybrala úplně ideální porodnici, že bych to měla lepší někde za Prahou, a de facto se mi omlouvala za to, jak porodní pokoj vypadá. Byla to malá místnost s polohovací postelí, neosobitým obrazem na zdi, šoupačkami… tuším, že tam snad nebyla ani židle pro doprovod. Na první pohled mi to prostředí přišlo dost hrozné, ale pak jsem to nechala být. Ta protivná PA mi doporučila, ať si dám jen polévku, ne oběd; načež přišla Ta milá a doporučila mi, ať se radši najím pořádně, že může být první porod dlouhý a že mě čeká fyzický výkon.

Pamatuju si, že cca ještě kolem 12 nebo 13 hodiny mi bylo fajn, s mužem jsme na dálku řešili, jestli má zrušit výuku a přijet, nebo co. Nakonec tak naštěstí udělal, tuším, že ještě tak hodinu jsme dělali na pokoji srandičky, načež začalo jít do tuhého. Bolesti se stupňovaly, několikrát jsem zvracela, takže mi muž podával emitní misku – a Ta protivná mi přišla vynadat, že to mám z toho jezení a že ona mi to říkala. V danou chvíli jsem neměla sílu se bránit, tak jsem na to neříkala nic. Až když Ta protivná viděla po X hodinách, že zvracím pořád dál a dál, tak nějak vyměkla a nechala mě na pokoji.

Následující hodiny už mám strašně slité, pamatuju si jen útržky bez chronologie – monitory, které zvyšovaly bolestivost kontrakcí, sprchu, kam jsem musela chodit bez muže, protože ten u Apolináře nesmí chodit po chodbách, a stejně na mě žádný pozitivní vliv neměla, netekla totiž horká a proud byl celkově slabší. Když mi bylo hodně ouvej, řekla jsem si o vanu, na kterou jsem pak asi hodinu čekala – zaslechla jsem, jak se PA dohadují, něco ve smyslu: “Už zase?” Bylo zjevné, že je nedostatek vody nebo ochoty nebo nevím čeho. Ve vaně jsem se svíjela bolestí a opět zvracela, z toho dávení se už jsem byla totálně vyčerpaná.

Někdy večer – možná mohlo být kolem 20. – přišel na konzultaci lékař, pověděl mi, že s ohledem na zvracení a na to, že porod moc nepostupuje, by možná bylo na místě tomu nějak pomoct. Ale vlastně až při druhém vyšetření nějak dospěl k závěru, že jsem se buď otevřela nebo že porod nějak postoupil (zde to vyznívá, jako že mě pofidérně informoval, ale v reálu se mi ty vzpomínky prostě spíš slily, hovořil s námi poměrně dlouho). Další fází potom bylo čekání na epidural, ukázalo se, že anesteziolog je někde jinde, takže uplynula možná hodina od mého souhlasu (nebo spíš pokraje zoufalství).

Po epiduralu jsem se nejspíš trochu prospala nebo nějak odpadla, ale každopádně mi udělal strašně dobře – konečně jsem měla pocit, že mám zase nějakou sílu, energii. Tou dobou už se patrně vyměnila směna, protože jsem dostala jiné PA, byly moc prima, motivující a budící dojem správných ženských. Absolvovala jsem klystýr, který mi přišel úplně na pohodu, asi nejmíň nepříjemný mezikrok celého porodu. Po přesunu na porodní sál mě PA různě polohovala, mohla jsem být i vkleče, doporučila nám s mužem i různé cviky (něco jako dřepy s oporou) – potřebovala, aby došlo ke správné rotaci hlavičky.

Celkem se to vleklo, pak si pamatuju jen moment, kdy přišel lékař, na mě namířili světla jako ve filmu, to mělo ten wow efekt, že se něco děje. Pamatuju si tlačení a tlačení a tlačení. Trvalo to hodně dlouho a nakonec až v momentě, kdy mi vlastně dali poslední tlačící pokus, a jinak už by přišlo na řadu vakuová extrakce, tak se mi nějak podařilo dceru vytlačit ven. Ihned jsem ji dostala na hrudník a tatínek přestřihl pupeční šňůru. Holčička měla velký porodní nádor, ale stejně byla nejúžasnější a nejkrásnější. Následovalo asi hodinové šití, kdy se na mě vystřídali dva lékaři – kromě nástřihu jsem měla poranění 3. stupně a rupturu konečníku. Byla jsem upřímně vděčná jednak za epidural, protože jsem při šití nic necítila, jednak za přítomnost muže, který naši dceru celou dobu choval – během šití nebylo moc možné, abych ji měla na sobě, takže jsme se o přisátí k prsu ani nepokoušeli.

Někdy kolem třetí nebo čtvrté ranní si asistentky všimly, že muž usíná s dcerou v náručí, takže ho poslali domů, aby se vyspal, holčičku odnesly do inkubátoru a mě ještě nechali na porodním boxu, než dozní epidural. Dostala jsem moc dobrou svačinu, ležela jsem na lůžku, spát se nedalo, protože na jiných boxech řvaly bolestí ostatní rodičky. Potom mi asistentky pomohly z lůžka, dostala jsem za úkol se vymočit, což se mi nepovedlo, takže mě vycévkovaly – ani to jsem necítila. Hlavní porodní asistentka mi řekla, že jsem bojovnice, čímž mě potěšila. Nakonec mě naložili na vozíček a převezli na oddělení šestinedělí.

Kolem osmé ráno jsem se šla podívat na dceru do inkubátoru a cca v 9 hodin už mi ji přivezli – a zůstala u mě. Péče o miminko mi naskočila tak nějak přirozeně, byla jsem v obrovské euforii, cítila jsem se silná, úplná superžena, že jsem dokázala porodit dítě. Pozitivní mysl pro mě byla milým překvapením, protože jsem skončila ve 3. trimestru v krizovém centru v Bohnicích a psychiatr mi nechal nasadit slabá antidepresiva, takže jsem měla obavy, aby mě nepostihla třeba laktační psychóza. Jediné, s čím jsme opravdu 3 týdny bojovaly, bylo kojení – dcera byla hladová, po chvilince sání vždycky vzdala, začala se vztekat, plakat, byly to mnohdy až fyzické zápasy. Jednu z bradavek mám navíc vpáčenou, takže jsem zkoušela i kloboučky a podobné vyfikundace. Malá skoro nic ale nevypila, tím pádem jsem začala přikrmovat formulí a důvěřovala sestře a zkušenější „spolubydlící“, že se doma rozkojím pomocí odsávačky a většího klidu. Nakonec jsem tedy strávila 3 týdny odsáváním, dokrmováním, přikládáním drobečka metodou kůže na kůži, zkoušela jsem dokonce i volat laktační poradkyni, ale ta mi jen dala přednášku o tom, jak jsem obětí marketingu, až se to nakonec nějak “zlomilo” samo a z dcery se stal neuvěřitelný savec. :)

Jizvy po nástřihu a protržení se mi hojily dobře, poctivě jsem intimní partie omývala, a v porodnici mi navíc předepsali Lactulosu na změkčení stolice, takže jsem (doslova) hladce zvládla i první „velkou“, ze které jsem měla trochu hrůzu s ohledem na protržený svěrač. Gynekolog mi doporučil odložit koitus a některé sporty na období cca 4 měsíce po porodu, na podzim pak ještě následoval speciální ultrazvuk u Apolináře pro kontrolu šití. Ukázalo se, že mám porušené svaly pánevního dna, takže mi byla doporučena ještě fyzioterapie. S inkontinencí žádné potíže nemám, jen občas pro mě není příjemná stolice, ale pro zklidnění mi hodně pomáhá gel z dubové kůry. Svoje poranění jsem řešila přímo s doktorem, který mě šil, říkala jsem mu, že jsem trénování s Aniballem moc nedala - on odvětil, že na tuto komplikaci (nedorotovaná hlavička, kdy se dítě rodí obličejem na opačnou stranu) by mi žádný Aniball nepomohl.

Šestinedělí jsem vnímala jako pohodové období, když pominu problém s kojením a celkově s přikládáním k prsu, tak jsem na sobě nepozorovala žádné psychické propady, splíny ani nic podobného. Nutno ale říct, že nám návštěvy jezdily pomoct třeba s žehlením, muž mi vařil, když byl doma, tak i asistoval u přebalovacího pultu, a já vnímala jako hlavní povinnost mazlit se s dcerou, aby se spustila laktace.

A co mě na porodu překvapilo? Určitě intenzita bolesti. Vždycky jsem se považovala za odolnou, zvládala jsem šílené zubařské zákroky bez umrtvení, 7hodinová tetování a celkově jsem vždy nějak uměla bolest zpracovat, ale to, co přišlo u porodu, se nedalo nijak rozdýchat, zmírnit, bylo to jak obrovská nadpřirozená síla, jejímž působením jsem se zmítala v agonii jako nějaké zvíře.

Kdybych mohla něco poradit svému já, tak bych se rozhodně v závěru těhotenství vyprdla na jakoukoli práci a hlavně hodně odpočívala – protože nutno říct, že jsem k porodu šla nevyspalá, unavená a migréna mě opustila až někdy odpoledne. Možná bych si taky poradila omezit na minimum okruh lidí, kteří vědí, že už miminko přichází na svět, protože část informovaných akorát rušila naši intimní bublinu, a bylo v zásadě jedno, jestli psali zprávy povzbudivé, zvědavé nebo ustarané. Plus bych počítala s tím, že není dobré si říkat např. o epidural za 5 minut 12, protože v nemocnici všechno dost trvá. Porodnici bych neměnila, i když ty podmínky byly v něčem sparťanské, s péčí, stravou i přístupem personálu jsem byla spokojená, a nějaká Ta protivná se najde všude. :)

“